O statečném nosorožcovi Bohoušovi

2. září 2015 v 11:22 | ač |  Pohádky
V africké savaně žil s ostatními zvířaty nosorožec Bohouš. Měl velké tělo pokryté tvrdou kůží, která vypadala jako brnění středověkého rytíře. Na hlavě měl malá ouška, kterými pořád pohyboval do všech stran, aby slyšel, co se kolem šustlo. Ale taky jimi odháněl protivné mušky, které mu nedaly ani chvíli pokoj. Na nose mu seděl velký roh, kterým strašil ostatní zvířata. Ta se ho tolik bála, že s ním raději moc nekamarádila.

Bohouš byl pěkný vzteklounek. Když se mu něco nelíbilo, hned začal funět a podupávat. Od dupání nebylo daleko k běhu, a to nikdy nedopadlo dobře. Nejvíc ze všeho mu vadilo, když si lovci v savaně zapálili oheň, aby si na něm opekli nějaké ulovené zvíře. To ho dokázalo tak rozčílit, že vběhl rovnou doprostřed ohně a šlapal tak dlouho, dokud plameny nezadusil.


Jednoho dne nad savanou zapadalo slunce a začalo se pomalu stmívat. Bohouš se procházel mezi akátovníky a ukusoval šťavnatou trávu. Přežvykoval a v klidu si vychutnával každé stéblo. Vtom si všiml několika záblesků v dálce mezi stromy. Spolkl poslední sousto trávy a pomalým klusem se vydal na výzvědy.
"Já to věděl," říkal si Bohouš. Jeho podezření se potvrdilo. Lovci si zapálili oheň a chystali se k večeři.
"Tak to teda ne. To nám tu dělat nebudou," rozzlobil se. Rozeběhl se a utíkal ze všech sil. A protože byl pěkně těžký, zem pod ním jenom duněla. Lovci byli pořádně překvapení, když jim vběhl do tábora.
"Pomoooooc!" volali. "Zachraň se, kdo můžeš!" a rozprchli se do všech stran.
Bohouš zatím šlapal po plamenech a pořád funěl, až mu z rozčilení od nozder a tlamy odlétávaly malé kapičky slin. Jakmile oheň uhasil, lehl si do teplého popela a pěkně se v něm celý vyválel. To mají nosorožci moc rádi, válení v popelu je pro ně tou nejslastnější koupelí - jako když se lidé čvachtají ve vaně s chomáčky nadýchané pěny. Lovci byli strachy celí pryč. Schovaní v okolním křoví Bohouše pozorovali a čekali, co bude dál. Ten se za chvíli zvedl a spokojeně odcházel pryč. Lovci byli ještě chvíli schovaní, ale pak si říkali, že už se nosorožec nevrátí, a tak odešli zpátky do tábora. Ten večer si místo pečínky raději otevřeli konzervy.

Zpráva o nosorožcově řádění se savanou rychle roznesla. Zvířata nad tím kroutila hlavou a říkala si: "No jo, zase ten Bohouš, nedá si pokoj a nedá. To je ale vztekloun." Jemu to bylo jedno. Pro něho bylo důležité, že zadusil další oheň a že se pak mohl vyřádit v popelu.

Za pár dní spal Bohouš ve stínu stromů a těšil se na večerní pastvu. Do žáru africké savany se mu vůbec nechtělo, a tak čekal, až zapadne sluníčko. Jenomže měl pocit, že tentokrát žhne nějak silněji. Aby se přesvědčil, že je všechno v pořádku, začal větřit. A protože měl dobrý čich, ucítil z dálky štiplavý kouř ohně. Voněl ale jinak, než když si lovci chystají jídlo. Také zvířata v okolí začala být neklidná. Ptáci začali pokřikovat, opice zmateně skákaly po větvích a hyeny se chechtaly o sto šest. Nosorožec se už dokonale probudil.
"Oheň! Někde tady hoří!" Bohouš na nic nečekal. Rozběhl se ve směru, odkud ucítil kouř. Běžel a běžel, až uviděl plameny, které zachvátily savanu. Přeskakovaly ze stromu na strom a plížily se trávou jako jedovatý had. Bohouš začal po ohni šlapat, dupal jako o život a plameny postupně ubývaly. Až nakonec zadusil všechny, i ty úplně malinké. Když se rozhlédl, uviděl za sebou spáleniště velké jako fotbalové hřiště.
"To jsem si dneska zadupal," říkal si a spokojeně se usmíval, že ochránil savanu před požárem. Neodolal a jako vždycky se zase vyválel v teplém popelu. Vypadal jako kominík, když k němu dorazila ostatní vystrašená zvířata.
"Děkujeme ti, Bohouši. Zachránil jsi nám všem život," povídal lev Alfons.
"Ale, to nic, to já rád," culil se nosorožec.
"Ještě že jsi nespal moc tvrdě a ucítil jsi oheň, jinak by to špatně dopadlo," přidala se k Alfonsovi i ostatní zvířata. "Nikdy jsme nevěděli, že jsi tak statečný."
Bohouš se potěšeně usmíval, protože mu ještě nikdy nikdo nic takového neřekl. Dokonce se začervenal, ale pod vrstvou popela to nebylo vidět.
"Můžeme za to pro tebe něco udělat?" ptala se zvířata.
"Možná jo. Potřeboval bych podrbat na zádech. Sám si tam nedosáhnu a mouchy a komáři mě tam pořád štípou," povídal Bohouš.
"Tak to ti rádi pomůžeme," odpověděl lev Alfons. "V savaně s námi žijí ptáci klubáci a ti budou ode dneška tvými pomocníky. Budou ti sedět na hřbetu a chytat všechen hmyz, který by si na tobě chtěl pochutnat."
Klubáci, kteří to uslyšeli, se zaradovali, protože už nebudou muset namáhavě shánět potravu. Budou ji mít připravenou na zádech nosorožce. Také Bohouš měl radost a zvířatům poděkoval.

Od té doby můžete v africké savaně vidět nosorožce, které na každém kroku doprovázejí ptáci klubáci. Nosorožci jim nikdy neublíží, protože jsou rádi, že je zbavují obtížných much a komárů. V přírodě si zvířata umějí pomáhat. Škoda, že to tak nedokážou i všichni lidé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama