Září 2015

Jak pštros Kája kamarádil se zebrou Amálkou

8. září 2015 v 12:53 | ač |  Pohádky
Už jsem vám vyprávěla pohádku o zebře Amálce, která měla pruhované pyžamo. Přesně tahle zebra, která bydlela daleko v africké savaně, jednou ukusovala šťavnatou zelenou trávu. Byla do toho tak zabraná, že si nevšimla, že kousek od ní se pase vysoký pštros. Víte, kdo to je? To je takový velký pták s obrovskýma černýma očima a dlouhými řasami, hustým chocholatým peřím, dlouhým holým krkem a vysokýma nohama. Umí strašně rychle běhat, toho byste určitě nedohonili.

Zebra Amálka se tedy pásla a kousek od ní zobákem uštipoval trávu pštros. Jak se tak k sobě blížili, najednou do sebe narazili hlavami. To byla rána!
"Au!" zaržála zebra. "Co děláš? Nemůžeš dát pozor?" zlobila se.
"Já? Proč já? Ty taky můžeš dávat pozor, ne?" vypískl pštros. "A vůbec, když už jsme se tak pěkně potkali, kdo jsi?" zvědavě si ji prohlížel.
"Jsem zebra a jmenuju se Amálka. A ty? Nikdy jsem tě tu neviděla," odpověděla.
"Já jsem pštros a říkají mi Kája," odpověděl. "A mám hrozně rád zelenou trávu. Tady je nejlepší, proto jsem sem přišel. Jinak bys mě potkala spíš u jezera, pořád mám velkou žízeň."
"Hm, to já taky. Zelená tráva, to je pochoutka, viď? A k jezeru taky chodím, ale fakt jsem si tě nikdy nevšimla," povídala Amálka.
"Často se musím schovávat, jinak by mě mohl někdo ulovit," vysvětloval jí Kája.
"Tak víš, co? Můžeme spolu kamarádit a já tě ochráním. Mám pěkná pevná kopyta, a kdyby ti někdo chtěl ublížit, pořádně ho nakopu, aby to příště nezkoušel."
"To by se mi líbilo. Kamarád mi chybí a ochranu bych taky potřeboval. Tak platí," souhlasil Kája a roztáhl zobák do širokého úsměvu.
Od té doby byli Amálka a Kája nerozluční přátelé. Všude jste je mohli vidět spolu. Na začátku na to ostatní zvířata překvapeně koukala, ale pak si zvykla a už jim to nebylo divné.


Něco se stalo

7. září 2015 v 10:47 | ač |  Říkanky

Něco se stalo
prase kozu potrkalo
a mně se zdálo
že to všechno bylo málo

Že mi něco chybí
něco z ostatních lidí
co jen oni vidí
co nikdo neošidí

Koza běhá potrkaná
moje láska potrhaná
jako v tričku pruhovaná
uličnice nemilovaná

Co se to stalo?

Snad

2. září 2015 v 11:52 | ač |  Říkanky

Čekám
jako ptáci na svůj podzim
na neviditelný pokyn k odletu

Bojím se
studených rukou budoucích zim
snad přijdeš a já už se nespletu

O statečném nosorožcovi Bohoušovi

2. září 2015 v 11:22 | ač |  Pohádky
V africké savaně žil s ostatními zvířaty nosorožec Bohouš. Měl velké tělo pokryté tvrdou kůží, která vypadala jako brnění středověkého rytíře. Na hlavě měl malá ouška, kterými pořád pohyboval do všech stran, aby slyšel, co se kolem šustlo. Ale taky jimi odháněl protivné mušky, které mu nedaly ani chvíli pokoj. Na nose mu seděl velký roh, kterým strašil ostatní zvířata. Ta se ho tolik bála, že s ním raději moc nekamarádila.

Bohouš byl pěkný vzteklounek. Když se mu něco nelíbilo, hned začal funět a podupávat. Od dupání nebylo daleko k běhu, a to nikdy nedopadlo dobře. Nejvíc ze všeho mu vadilo, když si lovci v savaně zapálili oheň, aby si na něm opekli nějaké ulovené zvíře. To ho dokázalo tak rozčílit, že vběhl rovnou doprostřed ohně a šlapal tak dlouho, dokud plameny nezadusil.