Dikobrazi Tonda a Ludva a jejich nové ostny

30. července 2015 v 18:37 | ač |  Pohádky

V horké Africe nežijí jen sloni, žirafy nebo zebry. Tato krásná země je plná roztodivných zvířat, která mnoho lidí neumí ani pojmenovat. Dlouho člověk neznal například dikobraza. To je takové zvířátko podobné našemu ježku, jen je o něco větší a má delší a barevnější bodliny. Kdysi dávno tomu ale tak nebylo. Dikobraz měl krátkou srst, stejně jako jiná zvířata, a tak se víc než ježkovi podobal spíš velké myši.

Dikobraz Tonda měl v africké savaně vydlabanou noru, kde ve dne spal. V noci se odtud pomalu vyhrabal a začal si hledat potravu. Uždiboval trávu, okusoval kořínky a ochutnával plody, které přes den spadly ze stromů na zem. Myslel si, že potmě nebude tolik vidět a divoká zvířata ho nebudou chtít ulovit. To se ale pěkně zmýlil. Každou noc musel bojovat s nějakou potvorou, která ho chtěla sežrat.

"To je hrůza. Každý den abych před někým utíkal," povídal jednou Tonda svému kamarádovi Ludvovi. Ludva byl také dikobraz, a tak moc dobře rozuměl tomu, co Tonda říkal.
"To máš pravdu," přitakal Ludva. "Škoda že nemáme nějakou skrytou zbraň, jako mají jiná zvířata. Lev se ohání drápy, sup může uletět vysoko do oblak, zebry mají tvrdá kopyta, a když někoho kopnou, jen tak se z toho útočník nevzpamatuje. A my nemáme nic."
"Můžeme jen rychle utéct do nory. Když jdeme ale kousek dál za šťavnatou trávou, nemusíme to taky stihnout. Hrozně nerad bych se někomu převaloval v žaludku, to ti teda povím," zlobil se Tonda.
"Brrr, ani mi to neříkej," oklepal se Ludva strachy.

A tak to šlo den za dnem. Tonda i Ludva byli naštěstí úspěšní a dařilo se jim unikat silnějším zvířatům, která si je chtěla ulovit k večeři. Až jednou…
Tonda zrovna ryl čumáčkem v hlíně, aby se dostal k chutným semínkům, když vtom ho něco chytlo za nohu a vyhodilo ho to do vzduchu. Tonda se hrozně lekl. Jak byl zabraný do hrabání, vůbec neslyšel, že se k němu někdo přiblížil. Letěl pěkně vysoko, pak se obrátil a začal padat dolů.
"Tak tohle je konec," říkal si Tonda. "Z toho se už nedostanu." Jak padal, viděl pod sebou doširoka otevřenou zvířecí tlamu, lemovanou ostrými lesklými zuby. Věděl, že mu asi už nic nepomůže. Přesto začal ze všech sil volat o pomoc.
"Pomoooc! Pomoooc! Ludvo!"
Ludva běžel kamarádovi neohroženě na pomoc. Nenapadlo ho nic jiného, než mlsnou šelmu kousnout do nohy.
"Au!" zařvala šelma a ohlédla se, kdo jí způsobil ten kousanec. Uviděla ale jen něco malého, co se snažilo nasoukat do nory. To se Ludva rychle schovával, aby ho šelma nechtěla také ulovit. Přesně v tu chvíli, kdy přemýšlela o tom, kdo to mohl být, dopadl jí na hlavu Tonda, který tak ukončil svůj let hvězdnou oblohou. A protože to nebyl žadný hubeňour, dostala šelma pěknou ránu do hlavy, až se zapotácela a padla na zadek. Hbitý Tonda mezitím nelenil a rychle zmizel ve své noře. Šelma chvíli čekala, až se jí přestane motat hlava a pak se raději přesunula do jiného loviště. Tady by se už asi stejně ničeho dobrého nedočkala.
"Tak to bylo o fous," povídal Tonda Ludvovi a ještě se celý klepal z té hrůzy. "Moc ti děkuju, že jsi mě zachránil. Kdybys mi nepomohl, už jsem mohl být na návštěvě v břiše té bestie."
Také Ludvovi ještě tlouklo statečné srdíčko. Nemohl pochopit, kde se v něm vzala ta síla, aby napadl šelmu. Vždyť ho mohla chytit a klidně si je mohla dát k večeři oba.
"Škoda, že nemáme místo srsti třeba ostny, to by nás mohlo ochránit," povídal Tonda. "Takovou hrůzu jako dneska bych už nechtěl nikdy zažít."
"To by bylo něco," nadchl se Ludva. "A měli bychom konečně nějakou obranu."
A jak se tak oba dikobrazové ještě pořád třásli, začali si povídat o tom, jak by bylo úžasné nemuset se každou noc něčeho bát. Jít ven na pastvu se jim už dneska nechtělo. Přitulili se k sobě a nakonec usnuli. Zdálo se jim, že jsou pokrytí pruhovanými ostny a v klidu dlabou dobrou trávu. Z výšky se na ně díval Měsíc obklopený hvězdami, a protože viděl, jak byli dikobrazi stateční, rozhodl se výjimečně udělat malé kouzlo. Přesně takové ostny, o kterých Tonda a Ludva snili, jim přes noc přičaroval.

Další den se Tonda probudil, protáhl si packy a pěkně si k tomu zívl. Ludva se už taky probouzel a mrzutě zavrčel:
"Co děláš? Nepíchej do mě."
"Já? Copak mám čím?" Otevřel spánkem omámené oči dokořán a zůstal s pusou otevřenou koukat na Ludvu.
"Co je? Co nic neříkáš?" zlobil se Ludva a také on otevřel oči.
"Tondo! Co to máš na těle? Vždyť to jsou ty ostny, o kterých jsme si včera povídali!"
To už byli oba dokonale vzhůru a prohlíželi si jeden druhého. Byli tak nadšení, že proti svým zvykům vylezli ven z nory na světlo, aby se na tu nádheru mohli pořádně podívat. Otáčeli se, lehali si na zem, stočili do klubíčka - a stále se svého nového doplňku nemohli nabažit. Měli opravdu velkou radost, i když vůbec nechápali, jak jim mohly ostny přes noc narůst. Ale protože jim to vůbec nevadilo, spíš naopak, moc dlouho nad tím nepřemýšleli.

Díky statečnosti Tondy a Ludvy mají od té doby všichni dikobrazi po svém těle duté ostny, kterými se brání nepřátelům. Mohou jimi dokonce i těžce zranit, a tak se jim ostatní zvířata raději zdaleka vyhýbají, aby nepřišla k úhoně. Kdo přesto nedá pokoj, dostane pár bodlin. Kdo s nimi chce kamarádit, ten se bát nemusí. Tomu by dikobrazi nikdy neublížili. I když jsou pěkně ostnatí, veselá povaha jim zůstala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama