O supovi Standovi, který rád jedl

27. května 2015 v 13:51 | ač |  Pohádky

V africké savaně žije spousta barevných a elegantních zvířat. Bydlí tu i druhy, které moc krásy nepobraly. Třeba sup. Má dlouhý krk, na kterém sedí lysá hlava se zahnutým ostrým zobákem. Se silnými pařáty a pronikavýma černýma očima vypadá strašidelně jako nějaký zločinec.

Sup Standa, o kterém vám budu vyprávět, měl do krasavce opravdu daleko. Vůbec ho to ale netrápilo. Naopak byl docela rád, že se ho ostatní zvířata trochu bála. Aspoň na něho zůstalo víc jídla. To byl totiž Standův velký koníček - strašně rád jedl. Jakmile někde uviděl něco k snědku, hned byl u toho a nenechal se odehnat. Do každého jídla se pustil s takovou chutí, že se celá jeho supí rodina bála, aby na ni vůbec něco zbylo. Standa vždycky snědl všechno, až do posledního kousíčku.

Jednou létal Standa vysoko nad celou savanou, až úplně v oblacích, a hledal, co by dal do zobáku. Měl dobrý zrak, a tak mu na zemi nic neuniklo. Najednou uviděl velkou hromadu masa. Už u ní seděli jiní supové a Standa dostal strach, aby mu maso nechtěli někam odnést. Natáhl krk, přitiskl křídla k tělu a pustil se střemhlav dolů. Letěl jako střela, aby ho u masa nikdo nepředběhl a nějaká pěkná porce na něho ještě zbyla. Jakmile přistál na zemi, rychle běžel ke hromadě. Pustil se do ní svým ostrým zobákem a jedl a jedl, až nezůstalo jediné sousto. Břicho měl tak plné, že se nemohl ani pohnout. Jen ležel na zádech a otevřeným zobákem se snažil dýchat. Břicho ho tlačilo, jak hltal velká sousta. Ale co, kdy se mu zase povede, aby se tak dobře a dosyta najedl?
Vtom uslyšel lehké našlapování. Ohlédl se a uviděl, že se k němu pomalu blíží lev.

"Ještě aby mě chtěl sežrat," pomyslel si Standa a snažil se vstát. Jenomže břicho měl tak plné, jako kdyby v něm měl hromadu kamení. A křídla ho také nechtěla poslouchat. Plácal jimi kolem sebe, ale nic mu to nepomohlo. Standa dostal strach. A tak začal hlasitě volat o pomoc.
Jeho zoufalé volání uslyšely opice. Hned se k němu seběhly.
"Co se ti stalo, supe?" ptaly se ho opice.
"Hrozně mě bolí břicho. Tak moc jsem se najedl, že nemohu ani vstát, abych odletěl. A viděl jsem, jak se ke mně blíží lev - asi mě chtěl sežrat," povídá Standa. "Co mám dělat? Pomozte mi," prosil opice.
Nejchytřejší ze všech byl Ruda.
"Jedině, že bychom tě odnesly k nám na strom, tam na nás lev nemůže," povídá opičák Ruda.
"A jak byste mě chtěly odnést? Jsem velký a těžký," vzdychl si Standa.
"Neboj, něco vymyslíme," povídal Ruda a začal se radit s ostatními kamarády.
Nakonec opice natrhaly dlouhé trsy trávy a upletly z nich síť. Do ní položily Standu a síť napíchly na větev trnovníku. Větev si hodily na ramena a Standu nesly ke stromu, kam chodily v noci spát. Byl opravdu těžký, a tak se musely střídat, aby ho vůbec donesly domů.
Lev z dálky pozoroval ten prapodivný průvod a musel se smát, jak legračně vypadaly opice se Standou v síti. "Ať si jdou, tohle je větší švanda, než je lovit," říkal si lev a odběhl o zajímavém zážitku vyprávět ostatním lvům.
Opice Standu donesly pod rozložitý strom. Podávaly ho jedna druhé, až se nakonec tlustý sup dostal vysoko do koruny, kde se uvelebil na silné větvi.
Na savanu se začal pomalu snášet soumrak, až slunce zapadlo docela a všude byla tma. Přežraný Standa usnul a celou noc se mu zdálo o tom, jak ho lev honí savanou. Pořád sebou ze spaní házel a cukal. Kdyby ho opice nehlídaly, spadl by se stromu na zem, a tam by si na něm lev určitě pochutnal.

Druhý den ráno se Standa probudil. Snažil se pohnout křídly - a ono to šlo! Protáhl jednu nohu, pak druhou - a také ho už poslouchaly. Standa se na větvi posadil a radostí hlasitě zakrákal. Pak roztáhl křídla a rozletěl se vzhůru k oblakům. Vykroužil pár oblouků a znovu se snesl na strom.
"Už je mi dobře, břicho mě nebolí a mohu zase létat," řekl vesele opicím, které jeho letecké akrobacie pozorovaly z bezpečí svého stromu.
"To jsme rády," culil se za všechny opičák Ruda. "Doufám, že nám naši pomoc oplatíš a nebudeš nás lovit," škádlil Standu. Po pravdě, když viděl jeho ostrý zobák zblízka, měl z něho přeci jen trochu strach.
"Ne ne, nebojte se, opice nikdy lovit nebudu," slíbil Standa.

A svůj slib měl od té doby na paměti. Opice byly jeho chráněnky, kterým nikdy neublížil. Jídla měl ostatně plnou savanu, nemusel se bát, že by měl hlad. Jen byl od té příhody se lvem opatrnější, aby se znovu nenacpal až k prasknutí - to by pak zase nemohl létat a stal by se snadnou kořistí. Chytré opice mu tak svým přátelstvím daly pěknou lekci, na kterou už nikdy nezapomněl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 HeF HeF | 27. května 2015 v 14:39 | Reagovat

Jako vždy - překrásné a nápadité :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama