Jak se veverky Ivanka a Irenka skamarádily s chobotnicí Klaudií

3. května 2015 v 17:59 | ač |  Pohádky
V jednom hustém zeleném lese žily dvě kamarádky. Jmenovaly se Ivanka a Irenka. Na uších měly rozverné štětinky, oháněly se dlouhým huňatým ocáskem a celé byly krásně zrzavé. Skákaly ze stromu na strom, občas huply i na zem, aby si našly nějaká semínka nebo oříšky. Už víte, kdo to byl? Správně, byly to veverky.

Naše dvě veverky byly moc hodné, rády se kamarádily s ostatními zvířátky v lese a ještě raději si spolu hrály na honěnou. Jak se tak jednou honily, ani si nevšimly, že už dávno nejsou v lese. Jejich hra je zavedla až do zoologické zahrady. Ivanka se zastavila na vysokém stromě a povídá:
"Irenko, dneska jsme to asi přehnaly, jsme moc daleko od našeho lesa."
"To teda jo. Ale tady je taky pěkně. A podívej, co je tu různých zvířat. Skoro jako u nás v lese," povídá Irenka.
"Já ale všechny neznám, ty jo? Podívej třeba tam na toho pruhovaného koně," říká Ivanka.
"Tak víš co, půjdeme si je všechny trochu prohlédnout."
A obě veverky hopkaly kolem výběhů, aby si zblízka prohlédly žirafy, slony, lvy, tygry, hrochy, medvědy a spoustu dalších zvířat. A že jich v zoologické zahradě mají!


Jak tak zvědavě okukovaly zdejší obyvatele, došly až k pavilonu, kde jsou zvířata, která žijí v moři. Procházely se kolem nádrží, ve kterých plavala spousta neznámých ryb, od nejmenších až po obrovské. V jednom z bazénů plavně plula malá modrozelená chobotnička.
"Jé, Ivanko, podívej, co to je?"
"To nevím. Ale koukej, kolik má chapadel!"
"To by se mi taky líbilo. Některá chapadla by louskala oříšky a jiná by mi je dávala do pusy. To by bylo něco," povídá Irenka.
"Já oříšky nejím," skočila veverkám do rozhovoru chobotnička.
Ivanka s Irenkou překvapením otevřely tlamičky.
"Ty nám rozumíš? My jsme si myslely, že jsi z dalekých krajů a umíš jen cizí řeči," povídají veverky.
"Než jsem se dostala sem, projela jsem víc zemí a v každé jsem se naučila nový jazyk od dětí, které se na mě chodily dívat," říká chobotnička.
"A jak se jmenuješ?" zvědavě se ptaly veverky.
"Klaudie."
"Jé, to je ale krásné jméno. Takové u nás neznáme, viď, Ivanko?" povídá Irenka.
"Vám se opravdu líbí? To mi ještě nikdy nikdo neřekl," uculovala se Klaudie.
Veverky si s chobotničkou ještě dlouho povídaly. Klaudie jim vyprávěla, jak umí měnit podobu podle různých zvířat, aby ji nikdo nesežral. A taky jak mění barvy, aby zmátla nepřítele. A když už je zle a někdo by si na ni chtěl dovolovat, vypustí do vody tmavou barvu, které se říká inkoust. Do té se schová a potichu odplave jinam. Veverky poslouchaly vyprávění ze zatajeným dechem. Tak zajímavé zvíře ještě nepotkaly. Klaudie byla během jejich rozhovoru chvíli modrozelená, pak žlutá a taky červená. To aby veverkám ukázala, že si ani trošku nevymýšlí.
A tak se z Klaudie, Ivanky a Irenky staly kamarádky.

Jednou Irenka povídá:
"Ty, Klaudie, to je škoda, že s námi nemůžeš do lesa. Chtěly jsme tě ukázat ostatním zvířátkům. Určitě by ses jim taky líbila."
"Tak vezměte naopak zvířátka vy sem," povídá Klaudie.
"To je nápad!" vyjekla nadšením Ivanka a hned začala vymýšlet, jak to všechno zorganizovat.

Druhý den vyšel z lesa dlouhý průvod zvířátek, který si to mířil rovnou k zoologické zahradě. Lidé se užasle zastavovali, kroutili hlavami a divili se, co se to děje. Dokonce ani pán v pokladně nechtěl, aby si zvířátka kupovala vstupenky a rovnou je pustil dovnitř.
"Kde je pavilon mořských zvířat?" houkl medvěd na pořadatele.
"Jděte rovně a pak zahněte doleva," povídá pán v uniformě hlídače a raději se schoval za roh, kdyby náhodou byl medvěd s jeho odpovědí nespokojený.
Průvod zvířátek dorazil do pavilonu a šel rovnou k bazénu, kde už na něj čekala Klaudie. Způsobně se představila a začala vyprávět podobně jako předtím veverkám. Předvedla pár triků se změnou podoby a barvy a nakonec vypustila trochu inkoustu, aby si to zvířátka uměla všechno pěkně představit. Celý průvod seděl a poslouchal, menší druhy natahovaly krky, aby dobře viděly, medvěd vzal dokonce lišku na záda. Po Klaudiinu představení nakonec všichni zatleskali a lidé se divili, jak jsou ta zvířátka hodná.
Doneslo se to i řediteli zoologické zahrady, který se na tu podivnou návštěvu přišel podívat. Takové návštěvníky tu ještě neviděl. A protože děti, které hlavně chodí do zoologické zahrady, zase neviděly živé medvědy, zajíce, srnky, jeleny, lišky, jezevce a další lesní zvířata, domluvil se s nimi pan ředitel, že budou chodit za Klaudií pravidelně.

Tak nakonec skotačení Ivanky a Irenky, díky kterému se dostaly daleko od lesa, dobře dopadlo. Chobotnice Klaudie získala spoustu nových kamarádů a děti mohly vidět živá zvířata ze zoologické zahrady i z nedalekého lesa. A nejvíc byl spokojený pan ředitel, protože ho děti i rodiče chválili za výborný nápad seznámit je s lesními obyvateli, které už pomalu znají jen z obrázkových knih.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama