Jak čtu dětem pohádky

29. dubna 2015 v 17:10 | ač |  Příběhy
Napsala jsem několik pohádek o afrických zvířatech. Měla jsem na ně ze svého okolí samé hezké reakce, a tak jsem si řekla, že se o ně musím podělit. Sice je dávám sem na můj blog, ale ty, komu jsou mé pohádky hlavně určeny - děti - si je nepřečtou. Jednoduše proto, že ještě neumějí číst. Ale rády je poslouchají.

A tak jsem naťukla paní učitelky z mateřské školy v místě, kde bydlím, jestli by to pro "jejich" děti mohlo být zajímavé. Výsledkem je, že už několik měsíců chodím do školky. Pokaždé přečtu jednu pohádku, o které mi do příště děti nakreslí obrázky. Nejdřív si obrázky prohlédneme. Každý musím okomentovat, pochválit a hlavně - nesmím si je pak zapomenout odnést domů! A pak čteme a vzájemně se od sebe učíme. Já v křesle pro hosta, děti na barevných židličkách v půlkruhu proti mně.

Už vím, kdo má doma jaké zvířátko a jak se jmenuje. Kdo má sourozence a který z nich zlobí. Znám všechna jejich odřená kolena a boule na hlavě, vím, kdy jdou do divadla nebo plavat. Některé už si pamatuju jménem a ony mi říkají teto Alí. Pokřikují na mě, kdykoli mě potkají mimo školku a vyzvídají, kdy a o čem bude příští pohádka.

Jednou jsme si s dětmi povídali, která zvířata znají a o kterém z nich mám napsat. Způsobně se hlásily, pak už nevydržely a překřikovaly jedno druhé. Najednou z malé židličky vstal chlapeček s výrazným hlasem. Jakmile se postavil, ostatní děti hned zmlkly. Narovnal se a jasným a zřetelným hlasem důrazně povídá:
"Napiš kočku."
Jasné zadání, o kterém se nediskutuje.


Jedna z mých pohádek je o krokodýlovi, kterého bolel zub. A tak jsme diskutovali o tom, jestli si děti čistí zoubky a jestli také chodí k zubaři. Přihlásil se malý expert a povídá:
"Já si zuby čistím ráno i večer. Připomínal jsem to tátovi, ale on říkal, že jsou to pěkné blbosti, že on si je čistit nemusí."
A pak se snažte pedagogicky působit na ty malé makovičky.

Při prohlížení obrázků, které měly zobrazovat zebru Amálku, mi jinak tichý chlapeček vysvětlil, že ta krabice je její dům.
"Aha, a ty čáry tady, to budou zebří pruhy," snažila jsem se pochopit tajuplné čmáranice.
"Ne, to je elektrické vedení do jejího domečku. Tady jsou spotřebiče, aby si Amálka mohla svítit a vařit."
Budoucí technik.

Jednou jsem byla s malou praneteří na hřišti. Přišel za mnou blonďatý klučina a povídá:
"Já jsem Kryštof."
"Já vím, Kryštofe, já si tě pamatuju," odpovím.
"Já jsem ten, kdo nakreslil ten hezký obrázek se slonem, za který jsi mě chválila."
"Vzpomínám si. Ten se ti ale opravdu povedl."
"Přijdeš zítra zase na hřiště?" vyzvídal.
"Přijdu."
"Tak kup ty dobré sušenky, ty mi moc chutnají," pragmaticky odvětil.
Žádná sentimentalita, rovnou k jádru věci.

Každé čtení mě hrozně baví. S dětmi je legrace a já si vždycky vyzkouším, co se jim líbí. Pohádku o kočce jsem ještě nenapsala. Mám totiž jiné zadání. Veverku a chobotnici v jednom příběhu. Tak mi držte palce, ať to nějak šikovně vymyslím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama