Gepard Láďa a gepardice Áďa

17. července 2014 v 16:23 | ač |  Pohádky

V africké savaně žili kromě spousty jiných zvířat také gepard Láďa a gepardice Áďa. Byly to pěkně velké kočky s hladkým béžovým kožíškem. Rády závodily a byly pyšné na to, že jsou nejrychlejší na světě. Pořád někoho přemlouvaly, aby si s nimi poměřil své síly. Jenomže zvířatům bylo pod rozpáleným sluncem horko, a tak se jim do toho moc nechtělo. Gepardům tedy nezbylo nic jiného, než aby závodili spolu.

Jednou Áďa povídá:
"Ty, Láďo, a co kdybychom si dali závod k té hoře, co je tam v dálce?"
Láďa se podíval směrem, kterým mu ukazovala svou elegantní tlapkou.
"Nooo, je to hodně daleko. Ale když si namasírujeme nohy, mohli bychom to zvládnout, co?" říká Láďa.
Zvědavé opice, které poslouchaly jejich rozhovor, jim ochotně promnuly svaly na všech čtyřech packách. Společně s ostatními zvířaty se pak pohodlně usadily do korun stromů, aby dobře viděly na průběh závodu.
Oba gepardí kamarádi se připravili na start, slůně Bertík táhle zatroubil ze svého chobotu a Láďa s Áďou vyrazili savanou směrem k vysoké hoře. Běželi tak rychle, že ani tráva pod jejich nohama si nestačila lehnout k zemi. Jen se malinko ohnula a hned zase narovnala, takže byste ani nepoznali, kudy ti dva běželi. Občas zvířata zahlédla hlavu nebo ocas jednoho či druhého, jedině tak mohla sledovat trasu závodu.

Láďa i Áďa si proráželi cestu africkou savanou. Nakonec překonali i poslední kousek a i když každý běžel jinudy, oba se ve stejný čas potkali pod vysokou horou. Závod tak neměl žádného vítěze. Oba byli stejně rychlí. Udýchaně si lehli do trávy, a aby se zchladili, vyplazili jazyky až k zemi. Když se uklidnili, povídá Áďa:
"Zvládli jsme to. Jsme nejrychlejší ze všech, to je jasné. Na nás žádné jiné zvíře nemá. Jsme prostě nejlepší," povídá pyšně Áďa.
"To je fakt. A všichni to viděli, nikdo nám to nemůže upřít," odpověděl Láďa. Oba se ještě dlouho chválili, až to nebylo hezké. Áďa pak povídá:
"Láďo, tak mě napadlo, že když už jsme tady, mohli bychom se podívat na špičku té hory, pod kterou jsme doběhli. Jsme přece tak dobří, že na ni určitě dokážeme vylézt."
"To je pravda. A měli bychom co vyprávět ostatním. Počkej, jak nám budou závidět," zasmál se Láďa, vyskočil a běžel do strmého kopce.
Nejdřív šli gepardi vysokou travou a prodírali se hustým houštím. Postupně začalo zeleně ubývat, až byl celý vrchol hory pokryt samými ostrými kameny, o které si oba odírali své unavené tlapky. Ani si nevšimli, že se mezitím začalo stmívat. Palčivé africké slunce se nakonec schovalo docela a kolem nastala černočerná tma. Láďa s Áďou došli až na vrchol a vyčerpaně si sedli. Přeci jen měli za sebou náročný závod a výstup na vysokou horu. Chtěli se rozhlédnout, pro samou tmu ale neviděli vůbec nic. Jen hvězdy nad jejich hlavami byly tak blízko, že vypadaly jako tisíce malých sluníček. Skoro si na ně mohli sáhnout. Únavou ani necítili, jak hvězdy jiskří a pálí. Láďa s Áďou usnuli.

Ráno se probudili a jaký byl jejich údiv.
"Láďo, vstávej, podívej se, co se ti stalo!" rozčileně budila svého kamaráda Áďa. "Máš kožíšek celý strakatý!"
"Cože? Kde?" lekl se Láďa. Pak se podíval na Áďu a říká: "Koukej, ty taky. Jeden puntík vedle druhého. Co budeme dělat?"
Zkoušeli své kožíšky vyčistit, omýt vodou ze studánky, ukrytou ve skále pod horou, ale nic nepomáhalo. Aby taky ano, vždyť jim ty puntíky vypálily do kožíšků hvězdy, když gepardi spali. Udělaly jim svá znamínka všude, kam jen svými paprsky dosáhly. Jen na bříška se nedostaly, proto tam také gepardi žádné puntíky nemají.

A tak se Láďa s Áďou smutně a pokořeně vydali domů. Když konečně dorazili, zvířata jim gratulovala k napínavému závodu. Divila se také, co to mají za puntíky na kožíšcích. Láďa s Áďou si začali vymýšlet zamotané historky, protože nechtěli přiznat, že i když umí dobře běhat, nakonec někdo doběhl je. Zvířata chvíli poslouchala, ale pak je to přestalo bavit, a tak si šla po svých. Láďa s Áďou od té doby nikomu o své příhodě s hvězdami neřekli. Raději se stranili od ostatních zvířat a byli jenom spolu. A to gepardům zůstalo dodnes. Také se pro jistotu schovávají před africkým sluncem ve stínu stromů, aby je nepopálilo, jako kdysi hvězdy Láďu a Áďu. Puntíky jim úplně stačí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama