Blázním snad?

10. července 2014 v 8:40 | ač |  Příběhy
Letní večer. Ještě je světlo, ale stíny už po mě pomalu sahají svými dlouhými prsty. Padají kapky teplého deště. Vlastně prší, pořádně prší. Jdu kolem lesa, vracím se domů, nikde nikdo, déšť šumí v listech stromů a klape na deštník. Kapky vody mi chladí ramena rozpálená odpoledním vedrem. Je zvláštní klid. Nechám ho, aby mě prostoupil, a vracím se do dětských let prázdnin. Do bezstarostných dní plných radosti, kdy jsem přemýšlela jen nad tím, kam se s kamarádkami půjdu vykoupat a jestli večer zajdeme do kina. Už mám mokrou sukni a déšť mi ťuká do nahých lýtek. Cítím se klidná a volná, a tak se usmívám na svět, na ten zamokřený večer i na žábu na silnici.

Sedí nehybně uprostřed vozovky. Zapomněla kvákat a asi i skákat. Jsem pořád blíž a ona tam pořád sedí. Zatím ji nenapadlo, aby zmizela do lesa. Možná na mě čeká. Zakletý princ? Nebo princezna?
"Na co myslíš?" najednou povídá.
"Na léto, na lásku, na mládí."
"Dojdeš daleko," odpovídá mi žába. "Někdo tě čeká." Odhopsala do vysoké trávy u silnice, dvakrát kvákla na rozloučenou a byla pryč.
Blázním snad? Nebo tady opravdu žáby mluví?

Rozhlédla jsem se kolem, ale všude bylo ticho, jen ten déšť neustával a plnil díry na silnici. Vrátila jsem se zpátky ze světa za zrcadlem a zavřela deštník, abych cítila ten příjemně vlahý déšť na svých vlasech, tvářích a rukou. A pak jsem ho uviděla. Stál na rohu, déšť mu kapal z vlasů a mával na mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama