Červenec 2014

Gepard Láďa a gepardice Áďa

17. července 2014 v 16:23 | ač |  Pohádky

V africké savaně žili kromě spousty jiných zvířat také gepard Láďa a gepardice Áďa. Byly to pěkně velké kočky s hladkým béžovým kožíškem. Rády závodily a byly pyšné na to, že jsou nejrychlejší na světě. Pořád někoho přemlouvaly, aby si s nimi poměřil své síly. Jenomže zvířatům bylo pod rozpáleným sluncem horko, a tak se jim do toho moc nechtělo. Gepardům tedy nezbylo nic jiného, než aby závodili spolu.

Jednou Áďa povídá:
"Ty, Láďo, a co kdybychom si dali závod k té hoře, co je tam v dálce?"
Láďa se podíval směrem, kterým mu ukazovala svou elegantní tlapkou.
"Nooo, je to hodně daleko. Ale když si namasírujeme nohy, mohli bychom to zvládnout, co?" říká Láďa.
Zvědavé opice, které poslouchaly jejich rozhovor, jim ochotně promnuly svaly na všech čtyřech packách. Společně s ostatními zvířaty se pak pohodlně usadily do korun stromů, aby dobře viděly na průběh závodu.
Oba gepardí kamarádi se připravili na start, slůně Bertík táhle zatroubil ze svého chobotu a Láďa s Áďou vyrazili savanou směrem k vysoké hoře. Běželi tak rychle, že ani tráva pod jejich nohama si nestačila lehnout k zemi. Jen se malinko ohnula a hned zase narovnala, takže byste ani nepoznali, kudy ti dva běželi. Občas zvířata zahlédla hlavu nebo ocas jednoho či druhého, jedině tak mohla sledovat trasu závodu.

Touha

17. července 2014 v 8:37 | ač |  Říkanky

Ticho neticho
sypu si jiskry na břicho
zatím jen přihlížíš
jestli se přiblížíš
knot ti zapálím
sama se nespálím

Blázním snad?

10. července 2014 v 8:40 | ač |  Příběhy
Letní večer. Ještě je světlo, ale stíny už po mě pomalu sahají svými dlouhými prsty. Padají kapky teplého deště. Vlastně prší, pořádně prší. Jdu kolem lesa, vracím se domů, nikde nikdo, déšť šumí v listech stromů a klape na deštník. Kapky vody mi chladí ramena rozpálená odpoledním vedrem. Je zvláštní klid. Nechám ho, aby mě prostoupil, a vracím se do dětských let prázdnin. Do bezstarostných dní plných radosti, kdy jsem přemýšlela jen nad tím, kam se s kamarádkami půjdu vykoupat a jestli večer zajdeme do kina. Už mám mokrou sukni a déšť mi ťuká do nahých lýtek. Cítím se klidná a volná, a tak se usmívám na svět, na ten zamokřený večer i na žábu na silnici.

Sedí nehybně uprostřed vozovky. Zapomněla kvákat a asi i skákat. Jsem pořád blíž a ona tam pořád sedí. Zatím ji nenapadlo, aby zmizela do lesa. Možná na mě čeká. Zakletý princ? Nebo princezna?
"Na co myslíš?" najednou povídá.
"Na léto, na lásku, na mládí."
"Dojdeš daleko," odpovídá mi žába. "Někdo tě čeká." Odhopsala do vysoké trávy u silnice, dvakrát kvákla na rozloučenou a byla pryč.
Blázním snad? Nebo tady opravdu žáby mluví?

Rozhlédla jsem se kolem, ale všude bylo ticho, jen ten déšť neustával a plnil díry na silnici. Vrátila jsem se zpátky ze světa za zrcadlem a zavřela deštník, abych cítila ten příjemně vlahý déšť na svých vlasech, tvářích a rukou. A pak jsem ho uviděla. Stál na rohu, déšť mu kapal z vlasů a mával na mě.