Červen 2014

Nevěsta a motýl

30. června 2014 v 18:51 | ač |  Příběhy
Byla jsem v sobotu na svatbě. Ne vlastní. Ale vzalo mě to. Ceremoniál se odehrával ve slavnostně vyzdobeném kostele, nevěsta a ženich se na sebe krásně usmívali, svatební hosté byli plní lásky a míru.

Jen mě trochu rušil motýl, který otevřenými dveřmi zabloudil do svatostánku a hledal cestu ven. Občas si sedl na kostelní lavici, jindy si odpočinul na rameni družičky a pak zase poletoval v pocukrovaném vzduchu. Nejvíc ho ale lákal věneček nevěsty vyrobený z přírodních lučních květin. A tak se vznášel nad její hlavou, jako by byl symbolem štěstí, které k ní v ten výjimečný den přichází. Poslouchala jsem povznášející zpěv linoucí se z kúru, vnímala hlubokomyslná slova faráře a nechala se unášet klidnou atmosférou. A motýl stále poletoval.

Jakmile obřad skončil, dveře se zase otevřely a společně se svatebním průvodem odcházel, vlastně odlétal i motýl. Doprovodil nevěstu ven do prosluněného odpoledne, párkrát zakroužil nad její hlavou a pak už jsem jen viděla, jak si to namířil ke vzrostlým stromům. Zřejmě se mu ulevilo, že je na svobodě a zase si může létat, kam se mu zachce. Nechal za sebou nevěstu a ženicha, kteří o část své svobody právě přišli.

Báb rýbu

18. června 2014 v 14:17 | ač |  Říkanky
Báb rýbu pekelnou rýbu
kapesník u nosu báb
a nechce se mě pustit

Báb rýbu pekelnou rýbu
hrnky čaje s bedeb piju
rána se snad nedožiju

Báb rýbu pekelnou rýbu báb

U nás nepršelo

18. června 2014 v 9:00 | ač |  Legrácky
Po několika dnech intenzivních dešťů přišla ještě průtrž mračen a vytopila mi garáž. Protože ji mám pojištěnou, domluvila jsem si schůzku s likvidátorem, který se na tu spoušť měl přijet podívat. Chvíli před jeho příjezdem jsem ještě vyzvedla moji praneteř ze školky a pak už jsme společně čekaly na očekávanou návštěvu.

"Teto, a proč ten pán přijede?"
"Protože mi pomůže s vodou v garáži."
"On ji bude uklízet?"
"Ne, jen si to vyfotí a napíše o tom do papírů a odjede."
Právě přijelo auto a z něho vystoupil likvidátor pojišťovny. Po obhlídce na místě jsme se usadili doma u stolu a začali vyplňovat dotazníky.
"Takže tady týden pršelo a pak přišla ta průtrž mračen, ano?" povídá pojišťovák.
"Ano," říkám.
"Ne, u nás nepršelo," přidala se ke mně Rozálka. "U nás dloooouho nepršelo," dodala, když si všimla zvědavého pohledu pojišťováka.
"Ta bydlí s vámi?" zeptal se se zkoumavým pohledem.
"Ne, nebydlí, tu jenom neměl kdo vyzvednout ze školky," povídám, abych uvedla věci na pravou míru. A v duchu jsem si říkala - tu já vůbec neznám, to je úplně cizí dítě, bydlí na druhém konci republiky, a ne o několik ulic dál.
"Aha," usmál se pojišťovák.

Rozálka naštěstí dál neprotestovala. Teprve když odešel, povídá:
"U nás ale opravdu nepršelo, teto."
"Rózi, ty kecko jedna, vždyť lilo jako z konve."
"Ne." A tím uzavřela naši diskusi.
"Máš nanuk?" rychle změnila téma.

Musela jsem se smát, jak to má v hlavičce srovnané. Když neuspěje v jedné věci, zkusí další. Kéž bychom to my dospělí uměli s takovou lehkostí také.

Ty nebudeš nikdy stará

18. června 2014 v 8:41 | ač |  Legrácky
Mám ráda bezmeznou dětskou upřímnost.

To se tak na mě jednou podívala moje tříletá praneteř a povídá:
"Teto, ty nebudeš nikdy stará."
Moje srdce naivně zaplesalo a hlavou se mi hned honily myšlenky o duševním mládí, spřízněnosti a hezkém vztahu s tím malým tvorečkem.
"Jo? A jak je to možné?" usmála jsem se na ni.
"Protože staří lidé jsou bílí a ty si barvíš vlasy na blond," jednoduše mě odrovnala jedinou větou. Pak se sebrala a šla zkoumat slimáky na zahradě a mě tam nechala, abych si zauvažovala nad souvislostmi bílých a blond vlasů.