Slůně Bertík a krokodýlí talisman

13. ledna 2014 v 17:35 | ač |  Pohádky

"Africkou savanou se prohání spousta krásných zvířat. Největší a nejsilnější jsme ale my, sloni," vyprávěla maminka před spaním malému Bertíkovi. Ze všech slůňat celého stáda byl nejneposednější. Všude vlezl, všechno si chobotem pohladil a prohlédl, všechno musel ochutnat. Maminka byla každý den úplně vyčerpaná, jak ho pořád hlídala, aby neopustil stádo a nezůstal pozadu. Lvi a jaguáři by si na něho určitě počíhali a nedopadlo by to dobře.

Jednoho dne došlo stádo k hluboké řece. Sloni měli radost, že se po období dešťů mohou dosyta napít a vykoupat, a tak dováděli všichni bez rozdílu. Cákali na sebe, z chobotů pouštěli vodotrysky, potápěli se a prováděli další lotroviny. Smíchu bylo u řeky dost a dost. Nejvíc ze všech samozřejmě lumpačil Bertík. Pošťuchoval dokonce i maminku, až ho musela chobotem plácnout.

Každá legrace jednou končí, a tak i sloni se po dlouhé koupeli vydali na další cestu. Maminka zavolala Bertíka, aby vylezl z vody. Jako správný slon se zařadila do stáda a myslela si, že Bertík poslechl a jde hned za ní. Když se ohlédla, běžela za ní všechna sloní drobotina. "Bertík je určitě mezi nimi", říkala si a ani ji nenapadlo, že by tam její neposlušný chlapec nebyl. "Vždyť přece ví, co by mu hrozilo."




Bertík se ale klidně koupal dál. Schovával se pod vodu a zkoušel dělat velrybu. Vystrkoval nad hladinu svůj malý chobot a stříkal vodu vzhůru k oblakům.

Najednou se k němu přiblížilo něco, co vypadalo jako kmen stromu. Bertík se zastavil a zvědavě se díval, jak se kmen blíží. Najednou se před ním otevřela obrovská tlama plná zubů, která už už chňapala po Bertíkovi. Slůně se pořádně vylekalo a nenapadlo ho nic jiného, než stříknout krokodýlovi chobotem do otevřené tlamy proud vody. Tomu zaskočilo, začal kašlat a nakonec se dal do pláče.
"Proč brečíš?" ptal se ho Bertík.
"Když mě bolí zuby a jak mi na ně někdo stříkne studenou vodu, bolí to jako čert. Takhle nikoho neulovím a určitě brzy umřu hlady," povídá krokodýl.
"A proč si nezajdeš k zubaři?" divil se Bertík. "Ten by ti jistě pomohl."
"Tam mě nikdo nedostane. Má prý strašně velké kleště, a když jimi trhá zuby, ještě si u toho zpívá. Asi je to pěkný ras, k tomu já nepůjdu."
"Já bych ti rád pomohl, ale nevím, jak," přemýšlel Bertík. Dumal, až se mu potily jeho velké uši. Krokodýl zatím popotahoval a utíral si slzy jako hrachy.
Najednou Bertík zavolal: "Mám to! Počkej tady!" A běžel, až se za ním prášilo. Za chvíli byl zpátky a povídá krokodýlovi: "Pomůžu ti. Musíš mi ale slíbit, že mě pak nesežereš." Krokodýl rád slíbil. Bertík mu omotal kolem bolavého zubu provázek, který ležel na cestě k řece, a druhý konec chytil do svého chobotu. Běžel s ním na břeh, natáhl ho, až krokodýl skučel bolestí. "Vydrž! Nesmíš uhnout ani o centimetr!" volal Bertík. A tahal ze všech svých slůněcích sil. Tahal, tahal, chobot měl celý napnutý, až najednou provázek povolil a s jeho koncem k Bertíkovi přiletěl velký krokodýlí zub.
"AUUU!" křičel krokodýl. Pak se zarazil, začal se usmívat a povídá: "Jé, ono to už nebolí. Já zase budu krokodýl jaksepatří. Budu lovit a pouštět hrůzu." Samou radostí plácal ocasem do vody, až postříkal i Bertíka.
"A víš, co? Nevím, jak bych ti jinak poděkoval, tak si vezmi ten provázek, přivážeme na něj můj zub, a můžeš ho nosit jako talisman. Bude znakem tvé síly a bude ti nosit štěstí."
To se Bertíkovi moc líbilo. Uvázal si na krk krokodýlí zub a připadal si jako nejsilnější zvíře na světě.

Po celé Africe se rychle roznesla historka o odvaze malého Bertíka. Tak dlouho se o ní povídalo, až začali krokodýlí zuby nosit jako talismany i lidé. A nic na tom nezměnil pohlavek, který tehdy Bertík dostal od své maminky, když se mu podařilo doběhnout stádo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 HeČ HeČ | 13. ledna 2014 v 20:31 | Reagovat

Další nádherná pohádka! Tleskám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama