Leden 2014

Tajemná účtenka

17. ledna 2014 v 9:34 | ač |  Příběhy
Koupila jsem si knihu. Knihkupectví je po obchodu s výtvarnými potřebami další můj zamilovaný obchod, kde jsem schopna utratit nehorázné peníze - pokud je samozřejmě mám. Ale zpátky k tématu. Koupila jsem si knihu. Večer jsem si ji vzala do postele a podle svého rituálu jsem začala ohledáním obálky a přečtením záložek o díle a autorovi. Obrátila jsem stránku, abych se podívala na věnování, které u tak rozsáhlých děl obvykle bývá.

Vypadla na mě účtenka. Potichu, nenápadně, jakoby omylem. Ze stejné prodejny, ale s datem z 12. prosince, tedy o měsíc dříve, a výčtem čtyř knih. Evidentně nebyla moje. Jak se tam dostala? Kdyby byla ze stejného dne, tolik by mě to nepřekvapilo. Prodavač by se prostě spletl a při balení by omylem prohodil paragony. Ten můj by zase našel někdo, kdo si koupil čtyři knihy.

Asi můj román někdo reklamoval a účtenku zapomněl uvnitř. To by ale musel být na seznamu koupených knih i titul dotyčného románu. A to nebyl. Nebo je to nový reklamní trik. Člověk se podívá na názvy publikací, je zvědavý a při příští návštěvě knihkupectví se na ně podívá. Když ho zaujmou, koupí je. Nebo to byl zásah vyšší moci. Mimozemšťané, třetí a čtvrtá dimenze, pohyb v časoprostoru a podobné těžko pochopitelné věci. Napadaly mě i jiné možnosti. Prodavač do paragonu ukryl nějaký milostný vzkaz. Já ho ale nějak nejsem schopná vyluštit, a tak romantický příběh skončil dřív, než vůbec začal. Nebo se na nás čtenáře obsluha knihkupectví domluvila a schválně nám strká cizí účtenky k nákupu, aby nás zmátla.

Záhadu jsem pro sebe uzavřela konstatováním, že se u nás knihy kupují krize nekrize. Účet byl ve výši 1 601 koruna, a to není tak málo. Taky jsem pookřála radostí, že datum nákupu bylo před Vánoci, zřejmě někdo našel pod stromečkem čtyři literární skvosty. Ale stejně mi to vrtá hlavou. Jak se tam ta účtenka krucifix dostala?­??

Slůně Bertík a krokodýlí talisman

13. ledna 2014 v 17:35 | ač |  Pohádky

"Africkou savanou se prohání spousta krásných zvířat. Největší a nejsilnější jsme ale my, sloni," vyprávěla maminka před spaním malému Bertíkovi. Ze všech slůňat celého stáda byl nejneposednější. Všude vlezl, všechno si chobotem pohladil a prohlédl, všechno musel ochutnat. Maminka byla každý den úplně vyčerpaná, jak ho pořád hlídala, aby neopustil stádo a nezůstal pozadu. Lvi a jaguáři by si na něho určitě počíhali a nedopadlo by to dobře.

Jednoho dne došlo stádo k hluboké řece. Sloni měli radost, že se po období dešťů mohou dosyta napít a vykoupat, a tak dováděli všichni bez rozdílu. Cákali na sebe, z chobotů pouštěli vodotrysky, potápěli se a prováděli další lotroviny. Smíchu bylo u řeky dost a dost. Nejvíc ze všech samozřejmě lumpačil Bertík. Pošťuchoval dokonce i maminku, až ho musela chobotem plácnout.

Každá legrace jednou končí, a tak i sloni se po dlouhé koupeli vydali na další cestu. Maminka zavolala Bertíka, aby vylezl z vody. Jako správný slon se zařadila do stáda a myslela si, že Bertík poslechl a jde hned za ní. Když se ohlédla, běžela za ní všechna sloní drobotina. "Bertík je určitě mezi nimi", říkala si a ani ji nenapadlo, že by tam její neposlušný chlapec nebyl. "Vždyť přece ví, co by mu hrozilo."


Hrošice Kamila a zrcadlo

6. ledna 2014 v 17:20 | ač |  Pohádky
Byla jednou jedna hrošice a ta se jmenovala Kamila. Byla ještě mladá, měla jemnou kůži, růžová ouška a široký úsměv. Když se smála, měla pusu doslova od ucha k uchu. Ostatní zvířata ji měla ráda, i když byla maličko hloupá. Nechávala je ale sedět na svých zádech, když potřebovala převézt z jednoho břehu řeky na druhý. Kamile bláto ani stříkance zpěněné africké vody nevadily. Naopak schválně skákala do hloubky, aby pak zvířata na jejích zádech radostí pištěla a ječela - Kamila pro ně vymýšlela divoké kousky jako na pouťových atrakcích.

A tak utíkaly dny jeden za druhým. Z malé hrošice byla najednou velká dáma s úctyhodnou vahou, která si u ostatních získala patřičný respekt. Kamarádů měla dost, jen jí chyběl někdo, kdo by ocenil i jiné její vlastnosti. Zkrátka potřebovala parťáka. V širokém dalekém okolí ale žádný jiný hroch nebyl, a tak bylo Kamile pořád víc smutno.

"Kamčo, co je s tebou?" ptal se jí opičák Ruda, když viděl, jak se sklopeným zrakem a vzdycháním brouzdá blátem na břehu řeky. "Nejsi nemocná?"
Kamila pokrčila rameny. "Já nevím." A zase zhluboka vzdychla. "Občas mě píchne u srdce, někdy se mi najednou zničehonic zalijí oči slzami, sama tomu nerozumím. Možná potřebuju doktora."
"Tak to jsi řekla tomu pravému," nadšeně zareagoval opičák Ruda. "Kousek odtud je tábor, kde doktora mají. Zaběhnu tam a zjistím, co a jak."