Prosinec 2013

Věty

31. prosince 2013 v 8:51 | ač |  Říkanky
Věty jak mýdlové bubliny
vycházejí ze zasuté hlubiny
naší minulosti
snad z upřímnosti

Zas je to málo

Slova

31. prosince 2013 v 8:46 | ač |  Říkanky
Slova jsou zvláštní zvířata
Někdy jsou milá vyhřátá
jindy jak něžná kuřata
jankovitá kůzlata
s kopýtky od bláta
zlostná housata

Slova jsou zvláštní zvířata

Na leknínu

31. prosince 2013 v 8:44 | ač |  Říkanky
Seděla jsem na leknínu
tvoje vlasy na mém klínu
Zpíval jsi mi o světě
o horách a o květech

Ležela jsem v čiré vodě
Tvoje ruce hrdé lodě
pluly lehce po větru
něžné metr po metru

Cítila jsem vůni dálek
Tvoje rty dva díly jablek
blížily se potichu
zůstala jsem bez dechu

Vypila jsem hloubku vína
Tvé tělo jak medovina
pro mě možná uzrálo
snad se mi to nezdálo

Jedna vánoční

26. prosince 2013 v 17:04 | ač |  Říkanky
Veselé Vánoce
a předlouhaté noce
v mém objetí
v mém zajetí

Bohatou nadílku
prdelku andílků
pro jednou políbit
nebi se zalíbit

Šťastný nový rok
a ani na krok
bez mé maličkosti
dospělé naivnosti

Malý velký princ

18. prosince 2013 v 20:55 | ač |  Příběhy
Přepadla mě chřipka. I přesto na tom není můj mozek tak špatně, abych ho musela ládovat televizními nesmysly. A tak jsem po dlouhých letech vzala do ruky Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho.

Malý princ za tu dobu kapku vyrostl - v Paříži ho poprvé vydali v roce 1946 - a stal se z něho 67letý pán. Nic ale neztratil na své upřímné moudrosti. Knížku jsem jako kdysi přečetla jedním dechem a na konci se mi oči zaleskly spolu s pouštním pískem, na který dopadaly paprsky měsíčního světla - poslední místo Malého prince na Zemi. Myslím, že horečkou to nebylo.

Je zvláštní, jak se člověku dostane pod kůži tak jednoduchý příběh. A že tam zůstane od dob dětství a úplně stejně ho vnímáme i jako dospělí. I kdyby dotyčný spisovatel už nikdy nenapsal nic jiného, knížka o otevřených a zavřených hroznýších, beráncích, růžích a liškách ho proslavila po celém světě.

Doživotní Julie

18. prosince 2013 v 20:26 | ač |  Příběhy
Jako v mnoha ženách, i ve mě dřímá notný kus romantičky. Často jsem si sama sebe představovala jako Shakespearovu Julii, pod jejímž balkonem se rozplývá obdivovatel nad její bezmeznou krásou a důvtipem.

Ve skutečnosti se mi to stalo jen jednou, když jeden z mých dospívajících ctitelů nakreslil křídou na chodník tank, z jehož hlavně vykukovala obrovská kytka. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy bydlela v sedmém patře paneláku, musel nakreslil opravdu velký tank, abych ho dobře viděla. Samozřejmě kolem své malůvky nešetřil ani krásnými slovíčky. Romantiku ale naprosto zničila pragmatická poznámka mé mámy, že snad bude brzy pršet, aby veledílo rychle zmizelo. Celé sídliště přece nemusí sdílet infantilitu dotyčného puberťáka.

Teď bydlím v prvním patře a to mi dává luxus moci si povídat jen tak z okna. Když někdo zazvoní, neběžím hned ke dveřím. Nejdřív jdu pěkně v klidu k oknu, abych zjistila, kdo po mě co chce. Většinou jde o rodinné návštěvy, pošťačku nebo sousedy. Někdy ale přijde někdo jiný a já mohu mít pocit jako Julie, že dole pode mnou se odehrává tiché citové drama. I když to tak třeba není, ale ta možnost je povznášející.

Do konce svého života mohu být Julie na balkoně, odkud mohu házet růže svému vyvolenému. Doživotní Julie. Chvála prvnímu patru.