Kdoví co se jim honí v hlavě

13. listopadu 2013 v 9:04 | ač |  Příběhy
Přiznávám se. Jsem pravý městský člověk, který žil padesát let v Praze. Pak jsem se ale přestěhovala do místa mého dětství a od té doby si zvykám na jiné podmínky.

Tak jsem se dneska ráno například s úžasem dívala z okna a pozorovala srnky, které přišly z hloubky křivoklátských lesů a promenádovaly se mi přímo pod okny. Sice už venku mrzlo a já si domů pouštěla štiplavý mráz, ale zážitek z tak těsné blízkosti přírody mě prostě dostal. Srnky se procházely po okraji lesa, ukusovaly trávu, jedna se prala s větvičkou stromu, kde bylo stále ještě šťavnaté listí. Letos bylo dlouho teplo, a tak je zatím pro zvěř všeho dostatek. Nebyly to žádné malé srnečky, ale pěkně velké kusy. Vůbec se nebály, nijak jim nevadilo, že jsou v blízkosti obytných domů. Jen si tak chodily a pásly se. Svítily na mě bílými terči zadečků a byly v pohodě. Říkala jsem si, jestli jim není zima na nohy, když brouzdají v té pomrzlé trávě. Typické myšlení Pražáka, musela jsem se pak zasmát sama sobě. Přece nebudou mít ponožky a boty. Pozorovala jsem je, sledovala, jak sklánějí hlavu, jak se kopýtky opírají o strom, aby dosáhly na výživné listí, jak popoběhnou do kopečka. Pak si dvě stouply proti sobě, chvíli si koukaly jedna druhé do očí, otřely se o sebe hlavami, jako by si chtěly cosi říct a pomalým elegantním krokem odešly dál do lesa.

Kdoví co se jim honí v hlavě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama