Listopad 2013

Ani o tom nevíš

24. listopadu 2013 v 11:55 | ač
Stačilo pár vět
a já pustila
tygry na výlet
kde dřív byla pustina

Ani o tom nevíš

Tak už zase

24. listopadu 2013 v 11:53 | ač |  Říkanky
Koukám z okna
jak venku padá listí
jak všichni jsou si jistí
že přijde zima

Koukám z okna
sama sebe nepoznávám
samotu jiným odevzdávám
než přijde zima

Tak už zase

Miluj mě

21. listopadu 2013 v 8:49 | ač |  Říkanky
Miluj mě
dřív než zestárnu
pohlaď mě
když po ránu
dívám se studené noci
do chřtánu

Naděje
umírá poslední
utratili jsme
spoustu dní
miluj mě
než se zas rozední

Krabice na tajemství

20. listopadu 2013 v 16:38 | ač |  Příběhy
Asi každá z nás má nějakou tu krabici nebo aspoň krabičku, kam si schovává drobnosti, malá tajemství, která umí ocenit jen ona sama. Jsou tu dopisy, fotky, kamínky, obrázky, staré prstýnky, vylisované květiny, přáníčka od dětí, naivní básničky a spousta dalších věcí, které další generace asi bez milosti vyhodí do popelnice.

Při stěhování se mi ta moje krabice dostala do ruky a já seděla uprostřed chaosu, obklopená nábytkem a věcmi, které se chtěly schovat do skříní. Probírala jsem se svými prvními pokusy o literaturu i poezii, básničkami, které jsem dostávala od svých ctitelů, v některých případech to byly dokonce celé básnické sbírky nebo deníčky, literární tvorbou mého dědy, kresbami, nebo spíš neumělými črtami. Záviděla jsem si tu volnost a svobodu, tu hromadu času, kterou jsem tím vším psaním, přemýšlením, lelkováním a sněním strávila.

Začetla jsem se do dopisů, které jsem dostávala od dospívajících mužů. Byly tak krásné. Nebylo v nich nic vypočítavého, vršila se tu obrovská slova o lásce, o největší lásce, kterou člověk může zažít, i o překonané lásce, o hněvu, zradě a nenávisti. Všechny byly upřímné a já se přistihla, že mě mrzí, že už to nemůžu znovu zažít. Jistě, lásku snad zažít můžu. Nikdy ale nebude tak bezstarostná jako letní koupání v řece nebo podvečerní klábosení na zahradě.

I když, co já vím…

Je mi to líto

20. listopadu 2013 v 16:15 | ač |  Říkanky
Smál ses
Pořád ses smál
jako bys vyhrál
ve hře

Bál ses
Moc ses bál
aby mě neodneslo
moře

Stál jsi
Dlouho jsi stál
než jsi spolkl
to hoře
mého odchodu.

Vážně je mi to líto.

Eliška

20. listopadu 2013 v 15:48 | ač |  Říkanky
Eliška
je liška podšitá
tak dlouho se culila
až ulovila Pepíka

Eliška
je liška podšitá
tak dlouho se zdobila
až zlomila Pepíka

Pepíku vem nohy na ramena
Eliška je jen navoněná
mazaná liška podšitá
co máčí si copy do mlíka

Kdoví co se jim honí v hlavě

13. listopadu 2013 v 9:04 | ač |  Příběhy
Přiznávám se. Jsem pravý městský člověk, který žil padesát let v Praze. Pak jsem se ale přestěhovala do místa mého dětství a od té doby si zvykám na jiné podmínky.

Tak jsem se dneska ráno například s úžasem dívala z okna a pozorovala srnky, které přišly z hloubky křivoklátských lesů a promenádovaly se mi přímo pod okny. Sice už venku mrzlo a já si domů pouštěla štiplavý mráz, ale zážitek z tak těsné blízkosti přírody mě prostě dostal. Srnky se procházely po okraji lesa, ukusovaly trávu, jedna se prala s větvičkou stromu, kde bylo stále ještě šťavnaté listí. Letos bylo dlouho teplo, a tak je zatím pro zvěř všeho dostatek. Nebyly to žádné malé srnečky, ale pěkně velké kusy. Vůbec se nebály, nijak jim nevadilo, že jsou v blízkosti obytných domů. Jen si tak chodily a pásly se. Svítily na mě bílými terči zadečků a byly v pohodě. Říkala jsem si, jestli jim není zima na nohy, když brouzdají v té pomrzlé trávě. Typické myšlení Pražáka, musela jsem se pak zasmát sama sobě. Přece nebudou mít ponožky a boty. Pozorovala jsem je, sledovala, jak sklánějí hlavu, jak se kopýtky opírají o strom, aby dosáhly na výživné listí, jak popoběhnou do kopečka. Pak si dvě stouply proti sobě, chvíli si koukaly jedna druhé do očí, otřely se o sebe hlavami, jako by si chtěly cosi říct a pomalým elegantním krokem odešly dál do lesa.

Kdoví co se jim honí v hlavě.