Říjen 2013

Život lesem, les životem

31. října 2013 v 13:56 | ač |  Příběhy
V jedné z knížek mého oblíbeného autora jsem se dočetla, že život člověka se dá přirovnat k lesu. Někdo ho má plný slunce, hub a malin, kde je každý pobyt příjemným zážitkem. Někdo má les zarostlý houštím, které brání nezvaným vetřelcům, aby do něho vůbec vstoupili. Někdo má ve svém lese vysoké, štíhlé stromy, které chrání ty menší, jiný zase nízké kosodřeviny, nad kterými se válí zlověstná mlha. Některé lesy bičuje déšť, v jiných je spousta sněhu, další je pustý a prázdný, s holými kostrami suchých větví.

Přemýšlela jsem, jaký je ten můj les - život. Jak ho vidím já a jak se v něm cítí ostatní. Mají chuť se v něm projít, nebo se na okraji raději zastaví a nejdou dál? Tuší, že na ně čekají teplé mýtiny s lesními jahodami, měkkým mechem a pařezy, na kterých si mohou odpočinout? Vědí, že si mohou lehnout do vysoké trávy, dívat se do slunce a pozorovat plující mraky?

Můj les vede kolem cesty s bílými kamennými patníky. Koruny mých stromů se k sobě sklánějí, aby poskytly stín v parném horku a chránily poutníky před lijáky a sněhovými bouřemi. I ty v mém lese občas jsou. Můj les je šťavnatý zelení, rostou tu borovice, smrky a jedličky, duby a buky, sem tam i štíhlá bříza. Můj les nikdy nespí, otevírá a zavírá květiny, dýchá s větrem a sní o dobru a lásce.

Tak ho vidím já.

František a Jiřinka

7. října 2013 v 17:02 | ač |  Příběhy
Zaslechla jsem velmi zajímavý příběh.

Kdesi v Čechách se v šedesátých letech minulého století zamiloval syn bývalého statkáře z malebného venkova do sličné městské slečny, která pracovala jako sekretářka. Dlouho kolem ní kroužil, než se odhodlal zeptat, jestli by si ho nevzala za muže. Ona mu odpověděla:
"Víš, Františku, ono by to nedělalo dobrotu. Ty jsi z chalupy, jsi zvyklý na pole a lesy, a já zase na město. Já bych se v tom vašem gruntu necítila dobře a ty do města taky asi nepůjdeš. Tak to nemá řešení."
František se ale nedal odbýt, a tak své milé navrhl, že pro ni postaví nový dům, aby se v něm cítila dobře a nic jí tam nechybělo. Jak řekl, tak také udělal. Pustil se do stavby městského domku, který by mu mohl kdekdo závidět. Protože neměl peněz nazbyt, trvalo mu to patnáct let. Nakonec za Jiřinkou přijel, klekl na koleno a požádal o její ruku. Jiřinka mu povídá:
"Františku, možná sis nevšiml, ale já jsem už deset let vdaná. Dlouho jsem na tebe čekala, jenomže ty ses ani neozval. A já chtěla děti. Vrať se zpátky a přiveď si do svého domu jinou paní a buď šťastný."
Zklamaný sedlák odjel domů a zavřel za sebou dveře. Několik dní nikomu neotvíral, pak vyšel ven, hřebíky přitloukl prkna přes okna a dveře nového domku, a zase se vrátil do staré chalupy. Od té doby chodí do práce a do hospody, jako by se nic nestalo. Na jeho pozemku vedle sebe stojí dva domy. Jeden starý a oprýskaný, který se Františkovi stal domovem. Druhý je nový a prázdný, protože od svého odmítnutí do něho František nikdy nevstoupil. Ani nikdo jiný. Novou paní si nepřivedl.

Byla to osudová láska? Možná jen zklamání, bezedný smutek a sedlácká tvrdohlavost. Nebo všechno dohromady. Takový zvláštní koktejl.