Červenec 2013

Šťastná v osmačtyřiceti

29. července 2013 v 20:02 | ač
Nedávno jsem si v Hospodářských novinách přečetla zajímavý článek. Šťastným se prý podle renomovaného průzkumu ještě renomovanější světové agentury člověk stává až po dosažení 48. roku života. Respektive v Čechách je to po dosažení 47,2 roku. Ve Spojených státech je to třeba už po čtyřicítce, naopak ve Francii po 61 letech života.

Musím říct, že ačkoli o tom někdy trochu pochybuji, v tomto případě jsem fakt ráda, že jsem se narodila zrovna v této zemi. Být šťastná už ve 40… Co bych s tím tak dělala? Nebo naopak zase až po šedesátce. Toho se třeba ani nedožiju.

Takže zlatá střední cesta mě vede od středního věku směle směrem ke stáří. Těším se, protože už nebudu smutná ani nešťastná. Čekají mě jen samé krásné a úžasné dny. Skoro se mi chce napsat - škoda papíru, na který takový článek tiskli. Já to totiž už dávno vím. Bylo mi právě 48, když jsem to pochopila.

Křivoklátský rybník II.

18. července 2013 v 17:15 | ač |  Příběhy
Rybník na Křivoklátě má asi nějakou zvláštní moc nebo magii nebo co to je. A asi nepůsobí jen na mě.

Zase jsem se jednou vracela večer za tmy a ticha domů, když najednou si to proti mě šněroval intenzivní návštěvník místní restaurace. Nikde nikdo, jen rybník, já a on. Kličkoval po silnici, až se naše dráhy setkaly. Popřál mi hezký večer a pokračoval v krasojízdě. Opřel se o zábradlí u vodního díla a po chvíli váhání hlasitě zavolal:
"Držte huby, žáby!"
Ozvěna mu vracela poslední slabiky. Pravda, kvákání bylo dost hlasité.
Žáby pochopitelně neposlechly. Zaprvé to neumějí, zadruhé měly v popisu práce námluvy a plození pulců a zatřetí jim byl ukradený. To ho ale neodradilo, a tak zase hlasitě zvolal:
"Povídám, držte huby, žáby!"
Z jednoho z otevřených oken nedalekých domů se ozvalo:
"Ty drž hubu a jdi spát!"

Bylo to zbytečné. Neposlechl nikdo - ani žáby, ani opilec. S hlasitým mumláním zašel do lesa a kdo ví, kde je mu konec. Třeba se snaží naučit kvákat, aby si příště s žábami popovídal.

Křivoklátský rybník I.

11. července 2013 v 20:28 | ač |  Příběhy
Na křivoklátský rybník dopadalo měsíční světlo, které mu dodávalo zvláštní tajemný nádech. Pouliční lampy celý večer nesvítily, a tak byla luna jediným zdrojem světla. Mé oči na to nebyly připravené, mžourala jsem do stříbrošedého šera a snažila se podle obrysů poznávat známé věci. Nebála bych se ani sama, ale tentokrát se mnou šel táta - vraceli jsme se z návštěvy domů.

U rybníka seděl uprostřed silnice tmavý stín. Určitě to byl ten vlčák, co občas uteče svému majiteli a toulá se pak po celé vsi. Hrklo ve mně, protože mě napadlo, co asi budeme dělat, kdyby na nás zaútočil. Dělala jsem si z táty legraci, že se jako chlap bude muset obětovat a já zatím uteču pro pomoc. Pomalu jsme se blížili k rybníku. Dávala jsem si záležet na tom, aby na mě psisko nepoznalo, že se přece jen kapku bojím. To by po mě určitě okamžitě šel. Jenomže on najednou vyskočil a s úpěnlivě táhlým vytím utekl pryč. Zřejmě se nás lekl víc, než my jeho. Ohlížela jsem se, jestli není jenom vychytralý a nedoběhne nás zezadu - to by pro něho byl útok jednodušší. On se ale vrátil na své původní místo a bez hlesu se díval na ten velký kulatý svítící měsíc.

Teprve doma mi došlo, že je úplněk a že všichni živí tvorové jsou pod vlivem magie měsíčních paprsků. Možná proto vlčák neštěkal a nekousal a stalo se z něho bázlivé plyšové zvířátko. Ještě že tak, jinak bych zaběhla světový rekord. A to bych přece profesionálnímu sportu nemohla udělat.

Na mou duši

4. července 2013 v 17:12 | ač |  Říkanky
Na mou duši
na psí uši
na kočičí svědomí
nové šaty - moc mi sluší
nikdo ti to nepoví

Se mnou nejsi
kdo ví kde jsi
odešel jsi pradávno
co chceš o mě povídej si
nemám z tebe nahnáno