Říjen 2012

Dědo, makej!

29. října 2012 v 16:56 | ač |  Legrácky
Nedávno se na Křivoklátě konala soutěž místních hasičských sborů. Švagr, který startoval za seniory (ačkoli je to pořád fešný a dobře stavěný chlap), se svým týmem vyhrál. Myslím si, že mu k vítězství pomohlo i mohutné fandění všech přihlížejících. Mezi nimi byla i jeho malá vnučka Rozálka, která se divila, co to děda dělá.
"Děda bude soutěžit," vysvětlovala jí moje sestra. "A až poběží kolem, musíme mu hodně pomáhat."
"Jak?"
"Budeme na něj volat - dědo, makej!"
Nikdo netušit, nakolik se nové slovo Rozálce zalíbí.
K obveselení kolemstojících pořád hlasitě a zřetelně volala "Dědo, makej!"

Stejně volala i na svého pradědu, kterého odpoledne vyhlížela ve dveřích bytu. Šel pomalu po schodech, protože už mu to tak nešlape. Od přízemí ale slyšel veselý dětský hlas "Dědo, makej!" A tak makal a šlapal, až se zadýchal.

Za dva týdny měla Rozálka druhé narozeniny. Od své maminky dostala krásný dort a spoustu dalších dárečků od ostatních členů rodiny. Bylo mezi nimi taky velké nákladní auto, kterému sedla na korbu a chtěla vozit. "Dědo, makej!" dožadovala se pozornosti.

Malá Rozálka ještě neví přesně, co slovo "makej" znamená, ale význam chápe moc dobře. Kéž by stejně dobře vnímali naše slova i jiní lidé kolem nás.

Jedno slovo

29. října 2012 v 13:23 | ač |  Říkanky
jedno slovo
lehké jak peří
od tebe ke mně běží
jako když z nebe sněží

jedno slovo
snadné jak ruka
co na dveře ťuká
pod kterým kámen puká

jedno slovo
dobré jak med
když řekneš ho hned
jinak studí jak led

děkuji

Poblázněný místopis

29. října 2012 v 10:29 | ač |  Legrácky
Můj bratr nemá rád žádné velké a dlouhé řeči. Většinou se vyjadřuje úsporně, a když řekne fór, obvykle jde o jedno slovo nebo krátkou větu. Rád si ze všech ve svém okolí utahuje a přitom nehne ani brvou. Uvnitř se ale královsky baví, když mu zase někdo skočí na špek. Přiznám se, že já jsem vděčný objekt jeho legrácek. Často se nechám nachytat, a tak mi říká Špekáčku - není to proto, že bych byla otylá, ale vůči jeho vtipům bezbranná.

Tentokrát jsem terčem nebyla já, ale naše neteř, dospělá maminka dvouleté Rozálky. Jeli jsme za ní na chalupu. Vždycky je nedočkavá jako malé dítě. Telefonuje a posílá sms, aby zjistila, kdy už přijedeme.
Bratr jí v průběhu naší cesty psal názvy obcí, kterými jsme se blížili ke Křivoklátu.
"Jeneč."
"Unhošť."
"Sýkořice."
Po dalších třech názvech, kdy už bylo patrné, že budeme v cíli naší cesty cobydup, najednou napsal:
"Mělník."
Samozřejmě se hned rozdrnčel telefon:
"Jakej Mělník? Jsi se zbláznil? Kam jedete, vy nejedete sem? A kde teda jste?"
Vzápětí jsme zastavili před domem, kde neteř bydlí, vyběhli schody a zvonili u dveří.
"Jo Mělník, jo?" smála se neteř.

Bratr zase vyhrál.

Generálka na Vánoce

28. října 2012 v 10:15 | ač |  Příběhy
Včera napadl první letošní sníh - 27. října! Celý den se z těžkých šedých oblaků sypaly další a další vločky. Nejen že neroztály, ale zůstaly i do dalšího dne. K tomu se přidal mráz a vítr, takže to venku vypadá, jako kdyby byla nejhlubší zima. Teplé odstíny barevného podzimního listí, které ještě ani nestačilo opadat, jsou najednou studené, potažené vrstvou námrazy. A mně to připomnělo Vánoce, které mám tolik ráda.

Tak jsem si řekla, že si na ně trochu zahraju. Generálka na Vánoce. Proč ne? Ráno jsem si udělala velký hrnek teplého čaje, zapálila františka, zabalila jsem se do tlusté červené deky a pustila si nejkrásnější českou pohádku Tři oříšky pro Popelku. Vůbec mi nevadilo, že právě dneska slavíme 94. výročí vzniku Československa, protože já měla Vánoce. Na klíně mě hřál do klubíčka stočený kocour, okny se do pokoje opatrně vkrádalo slunce a já se přenesla o dva měsíce dopředu. A vůbec to nebylo špatné. Když jsem si vychutnávala závěrečnou scénu filmu, kde Popelka s princem uhánějí na koních po zasněžené pláni, začalo znovu sněžit.

K dokonalé iluzi chybělo jen vánoční cukroví. Škoda, že jsem ho ještě nenapekla.

Něco je špatně...

23. října 2012 v 17:57 | ač |  Říkanky
Něco je špatně.
Nikdo mě nehladí,
své kroky s mými neladí.

Něco je špatně.
Na stole jen jeden talíř,
druhý si dokreslil naivní malíř.

Něco je špatně.
Sklenice vína nezacinká sama,
ticho se ukládá jak ke spánku dáma.

Něco je tu zatraceně špatně.

Alkohol

19. října 2012 v 9:53 | ač |  Říkanky
Alkohol
fialový světabol
zas tu s námi bol

Po ránu
vrací kousky salámu
sype sůl na ránu

Slitování nemá
podlá cháska němá
chlastat moc se nemá

Žirafa s krásnýma očima

13. října 2012 v 11:08 | ač |  Pohádky
Kdesi daleko v africké savaně žila překrásná žirafa Kateřina. Byla štíhlá a vysoká, jako nějaká modelka. Na urozeném dlouhém krku nesla hlavu s malou korunkou, která nenechávala nikoho na pochybách o jejím šlechtickém původu. Opravdovou korunou jejího vzhledu ale byly tmavé a hluboké oči, rámované hustými, zahnutými řasami, za které by se nemusela stydět žádná hvězda filmového plátna.

Kateřina se tvářila, jako by o své kráse ani nevěděla. Na svět se dívala z výšky, ale kdykoli měla možnost popovídat si s ostatními zvířátky, vždycky ochotně ohnula krk a přiblížila hlavu k zemi. Její nádherné oči si tak všichni mohli prohlédnout pěkně zblízka.
Jenomže Kateřina skláněla hlavu pořád blíž a blíž, až se kamarádi divili, co to provádí. Krásná žirafa totiž začala vidět věci rozmazaně a ostře viděla, jedině když měla věci doslova před nosem. Zkrátka potřebovala brýle.

To je moje

12. října 2012 v 16:19 | ač |  Říkanky
To je moje,
a to zas tvoje,
nikdy ne naše.
Sotva bys našel
společná slova.
Jako by sova
létala ve dne.
Hledá, kam sedne.

Sova sněžná,
ruka má něžná
nosila ti sny,
křídlem do tmy
ztrácela peří.
Kdo tomu dnes věří?
To je moje,
a to zas tvoje.

Nikdy ne naše.

Srdíčkový lak

3. října 2012 v 14:55 | ač |  Příběhy
Po čtyřech letech jsem si konečně vyrazila na dovolenou. S kamarádkou. Do úžasného čtyřhvězdičkového hotelu na řecký ostrov Rhodos. All inclusive. Dámská jízda. Realita předčila veškerá má očekávání. Jídlo a pití, kam se člověk vrtnul. Příjemná nevtíravá obsluha. Sluníčko a teplé moře jako na objednávku, u bazénu téměř prázdno. Klid a pohoda. Jedinou naší starostí bylo, abychom se nespálily a abychom měly dostatečný přísun tekutin.

Po večeři jsme se šly podívat do místního obchůdku, kde jsme hodlaly nakoupit dárky pro naše blízké. Prohlížely jsme si pohledy, magnetky, suvenýry, řecké sladkosti, koření, ořechy v medu a spoustu dalšího zboží. A najednou!
"Ten je, co?"
"Tyyy jo, tak ten musíme mít, co?"
"To teda jo. A hned se s ním nalakujeme."


Prší rovně?

3. října 2012 v 14:18 | ač |  Legrácky
Byla jsem s tátou na chalupě a počasí nám moc nepřálo. Foukal studený vítr, nad námi se to pěkně mračilo a vypadalo to, že každou chvíli spadne pěkný lijavec. Zašili jsme se do kuchyně, táta zatopil a za chvíli už v prostorných kamnech praskal oheň.

Na terasu dopadly první těžké kapky deště.
"Už to začalo," říkám tátovi.
"Už prší?"
"No jo, a pořádně."
"A prší rovně?"
"Jak rovně?" divila jsem se jeho otázce.
"No rovně. Protože kdyby foukal vítr, pršelo by šikmo a to by nám na půdě pršelo do pokoje. Nechal jsem otevřené okno, tak potřebuju vědět, jestli ho mám jít zavřít."
"Aha, tak to jo," culila jsem se jeho logickému vysvětlení. "Neboj, zatím prší rovně. Kdyby se změnil směr, řeknu ti."

Vyprávěla jsem úsměvnou historku kamarádce Káče a obě jsme se jí zasmály. A podruhé, když jsem byla u ní na návštěvě a začal déšť.
"Prší rovně?" ptala se mě.
"Jo jo, rovně."
"Tak to je fajn, protože jinak by mi venku zmoklo prádlo na sušáku."

Není nad pragmatické lidské poznání.