Prázdninový déšť

3. července 2012 v 10:23 | ač |  Vzpomínky
Většina lidí má představu, že o prázdninách má být sluníčko a horko. Vzpomínám si, že když jsem jezdila na Křivoklát, na mých prázdninách často pršelo. Hlavně v červenci. Nepamatuji si, že by nám to vadilo. Naopak si v sobě nosím několik krásných vzpomínek.
Jak jsme chytali do plecháčků dešťovku, kapající z děravého okapu. Klečeli jsme na dřevěné lavici, opírali se lokty o zeď balkonu a natahovali ruce ke střeše nad námi, aby nám neutekla ani kapka.
Jak jsme se všichni sešli v kuchyni, kde nám babička smažila trhanec s rozmačkanými malinami. Cpali jsme se, až se nám dělaly boule za ušima. A že těch trhanců bylo. Byly doby, kdy se nás na chalupě sešlo i pětadvacet dospělých s dětmi a společně jsme spali ve třech malých místnostech.
Jak jsme se báli bouřky, všichni bez rozdílu. Jakmile se trochu zatáhlo, okamžitě vypadl proud a babička s tetou zapalovaly svíčky. Každý si sedl, kam mohl, a vyprávěly se příběhy. Strašidelné, veselé, smutné. Cokoli. Blesky křižovaly oblohu, déšť klepal na střechu, plamínky svíček se chvěly v poryvech větru a my napětím, jak povídání dopadne.
Jak jsme chodili v holínkách a pláštěnkách do lesa na houby. V dešti. Sytě žluté lišky svítily z ostře zelené trávy, hříbky se snažily schovat své mokré hnědé hlavičky do listí. Marně. Přinesli jsme je domů, nás děti hned začali převlékat do suchého, abychom nenastydly. Dostaly jsme čaj a pozorovaly, jak ostatní čistí přinesené houby.
Jak jsme si kreslili voňavými pastelkami. Zvědavě jsme nakukovali dospělým pod ruku a snažili se uhodnout, co bude ta rovná čára a jestli bude mít princezna růžové šaty. Táta s mámou nám dokonce vyrobili své vlastní omalovánky.
Jak jsme hráli vadí nevadí a země město a taky slovní fotbal. Překřikovali jsme se u toho, protože nikdo nechtěl prohrát. Nejvíc moje maminka. Spoustu toho přečetla a znala, a tak nás snadno přesvědčila. A jestli si právě vymýšlela, nikdo to nepoznal. Věřili jsme jí to.

Nevím o tom, že bychom si někdy lezli na nervy. Pamatuji si jen na smích a lumpárny. Nejdůležitější bylo, že jsme byli spolu. Vlastně jsme pořád. I když už někteří překročili hranici do jiného světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HeČ HeČ | 3. července 2012 v 10:30 | Reagovat

Tak tohle je fakt povedený! Moc krásná povídka :-) Přesně takhle si svoje dětství pamatuji i já..nezapomenutelné!

2 Ronin Ronin | E-mail | 3. července 2012 v 15:31 | Reagovat

Trochu dojemné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama