Krásné černobílé fotky

15. července 2012 v 9:55 | ač |  Vzpomínky
Mám ráda fotky. Člověk se na ně podívá a hned se přenese do jiného času, jiného světa, za jinými lidmi. Ještě raději mám černobílé fotky z doby, kdy jsem ještě nebyla, nebo jsem byla moc malá na to, abych si to pamatovala.

Tak třeba tu, kde můj děda mastí karty. Hráli tenkrát s kamarády taroky. U stolu sedí čtyři hráči a fotograf zachytil jednoho z nich, jak se se zdviženou rukou chystá bouchnout kartou o stůl. Asi bylo horko, protože někteří nemají košile a jsou jen v kalhotách. Vypadají soustředěně a spokojeně. Úplně cítím atmosféru toho pokoje.
Nebo tu, na které je můj táta zamlada. Tmavé husté vlasy sčesané dozadu, jak se to tenkrát nosilo. V kostičkované košili a v pletené vestě, ležérně rozepnuté. Má ruce v bok a tváří se jako imperátor. Což je v kontrastu s tím, že na hlavě má věneček a kolem krku dlouhý náhrdelník z pampelišek.
Na jiné fotografii je jako filmový herec. V obleku, rozepnutém flaušovém kabátě, kolem krku volně přehozenou kašmírovou šálu. Jednu ruku v kapse, ve druhé drží cigaretu. Stojí před velkým stromem někde v přírodě a dívá se do dálky. Štíhlý, uhrančivý frajer, dobře si vědomý sám sebe.
Další mou favoritkou je fotografie maminky, bylo jí asi sedmnáct. Usmívá se a dívá se do objektivu. Podle spousty sluníčka a jejího oblečení to vypadá, že je jaro. Stojí na nějaké cestě v parku. Jednu ruku má volně podél těla a druhou si na rameni přidržuje koťátko, které se jí hlavou tiskne ke tváři.
Nebo další fotka maminky ze zimní Divoké Šárky, zapadané sněhem. Asi šla před fotografem, on na ni zavolal, otočila se, a aby neztratila rovnováhu, jednou rukou jako křídlem mávla do prostoru. Něco se smíchem říká, představuji si, že to bylo něco jako "Ale jdi ty. Málem jsem uklouzla." Vypadá šťastně.
Pak ještě ta fotografie, kde je maminka s rozpuštěnými dlouhými vlasy, v květovaném župánku na lavičce v zahradě. Na odhalených dlouhých nohách jí sedím já, ani ne roční miminko, jen v bílé košilce a komeníčkem z kapesníku na hlavě. Zatímco já koukám, kde co lítá, maminka se dívá do objektivu. Se zvláštně krásným smutným úsměvem.

Nevím, jaká ta doba byla, znám ji jen z vyprávění. Na fotografiích to vypadá, že byla klidnější. Zřejmě se ale úplně stejně bude na staré fotky dívat moje dcera a bude si říkat, že za jejího dětství bylo všechno lepší a hezčí. Asi to tak je a má to tak být.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama