Jízda na živějším koni

31. července 2012 v 18:13 | ač |  Legrácky
Mnozí manažeři a podnikatelé chodí hrát golf, provozují jachting, hrají tenis, jezdí na kole, a co já vím, co ještě. Protože každý správný manažer a podnikatel přece musí mít nějakého toho koníčka, kterým by se pochlubil a kterým by ukázal, že na to má.

Na čas jsem taky podlehla tlaku svého pracovního okolí a začala jsem chodit na golf. Do té doby, než jsem dostala holí - železem - pod oko a snaživý instruktor se mě snažil ošetřit. Součástí jeho péče byla nabídka k nezávaznému sexu. Možná bych o ní i uvažovala, ale nesměl by to být starý vypelichaný slizký plyšák. Takový by se mě nesměl dotknout ani klackem, jak říká moje sestra. Odpaly mi šly, ale nějak jsem postrádala smysl té hry. Prostě mě neoslovila a já věděla, že golf mě nedostane.



Zkusila jsem squash. Skvělá hra na odreagování a vypuštění ventilu. Sice při ní člověk lítá po hřišti jako blázen a občas narazí do zdi, protože při honbě za míčkem přestane sledovat okolí. Ale pro mě to byla úžasná příležitost v zápalu hry si zanadávat na svého šéfa. Seděl si někde na obchodních jednáních a naštěstí mě neslyšel. Jeho kolega z představenstva ano. Byl za zdí a podobně jako já běhal po kurtu. Byl tolerantní, ale já raději rychle změnila teritorium. Po čase mě hra přestala bavit - neměla tu správnou šťávu.

Vyrazila jsem na westernový víkend s jízdou na klidných koních, jak mi bylo řečeno. První pohled na obrovská těla čtyřnohých zvířat ve mně budil respekt a já správně tušila komplikace.
"Vy už jste někdy na koni jezdila, že?" povídala instruktorka.
"Kdysi jako dítě jsem na něm párkrát seděla, ale to je všechno," snažila jsem se odvrátit podezření, že mám s jízdou na koni bohaté zkušenosti.
"Hm, to se hned pozná. Dám vám živějšího koně, jinak by vás to nebavilo."

Živější kůň šel po celou vyjížďku vepředu. Jako první jsem tedy ostatním rozrážela větve kolem lesní cesty a ukazovala, jak nemají jezdit těsně kolem kmenů stromů. Celou dobu jsem se děsila, že mě kůň shodí pod kopyta ostatních, kteří mě nemilosrdně ušlapou. Kdykoli sehnul hlavu, aby si ukousl kus trávy, dívala jsem se do propasti ničeho, protože přede mnou opravdu nic nebylo. Hlava a krk koně byly pode mnou a já se dívala do neohraničeného prostoru, kde není čeho se chytit a zabránit pádu.

Můj živější kůň netušil, že vůbec nevím, jak ho řídit, a tak se pomalu rozklusal. Asi abych si tu vyjížďku užila do posledního detailu. Vzpomněla jsem si na slavné filmy, ve kterých všichni jezdili tak přirozeně. Narovnala jsem se a snažila jsem se přizpůsobit rytmu koňského klusu. Zřejmě to vypadalo strašně, protože ostatní ve skupině po mě divně pokukovali. A já se potichu modlila, aby už vyjížďka skončila. Jestli si někdo myslí, že je možné dávat koni pokyny, co má dělat, pak já jsem zářným příkladem, že to nefunguje. Na cestě jsme se spolu udrželi jenom proto, že to chtěl on.

Konečně instruktorka zavelela k návratu, já se ještě párkrát podívala do propasti přede mnou a už jsme vjížděli do dvora westernové usedlosti. Kůň se sám zastavil - zřejmě už mě měl dost - a trpělivě čekal, až seskočím na zem. Těšila jsem se, že budu mít zase pevnou půdu pod nohama a znovu budu mít nad svou existencí kontrolu. Přehodila jsem nohu přes hřbet a plavným skokem jsem doskočila na zem, kde se můj pohyb nezastavil, ale plynule pokračoval. Podlomily se mi kolena a já skončila pod koňským břichem. Rozplácla jsem se tam jako žába. Můj živější kůň otočil hlavu, párkrát s ní pokýval ze strany na stranu, jako by se divil, a při tom na mě vrhal pohled, ze kterého se dalo jednoznačně vyčíst:
"Ach bóže, co je tohle za nemožné trdlo."
Instruktorka mi pomohla na nohy a řekla:
"To nic, to je úplně normální. Po dvouhodinové vyjížďce se vám odkrví nohy."
Zřejmě se ale odkrvily jenom mně, protože nikdo jiný se na zemi neválel.
Cítila jsem se strašně. Od té doby vím, že se na koně budu vždycky dívat s obdivem a úctou, ale na jejich hřbet už mě nikdo nedostane.

Tím pro mě doba experimentů neskončila. Zkusila jsem řadu dalších sportů a koníčků, protože mě láká kouzlo nepoznaného. Některé už mi asi zůstanou. Ale věřte mi, že pěkná knížka nebo film jsou taky fajn. Někdy i víc, než cokoli jiného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HeČ HeČ | 13. srpna 2012 v 9:31 | Reagovat

Tak tuhle scénu s rozpláclou žábou pod koněm si velmi dobře pamatuji. Byla to prča :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama