Červenec 2012

Jízda na živějším koni

31. července 2012 v 18:13 | ač |  Legrácky
Mnozí manažeři a podnikatelé chodí hrát golf, provozují jachting, hrají tenis, jezdí na kole, a co já vím, co ještě. Protože každý správný manažer a podnikatel přece musí mít nějakého toho koníčka, kterým by se pochlubil a kterým by ukázal, že na to má.

Na čas jsem taky podlehla tlaku svého pracovního okolí a začala jsem chodit na golf. Do té doby, než jsem dostala holí - železem - pod oko a snaživý instruktor se mě snažil ošetřit. Součástí jeho péče byla nabídka k nezávaznému sexu. Možná bych o ní i uvažovala, ale nesměl by to být starý vypelichaný slizký plyšák. Takový by se mě nesměl dotknout ani klackem, jak říká moje sestra. Odpaly mi šly, ale nějak jsem postrádala smysl té hry. Prostě mě neoslovila a já věděla, že golf mě nedostane.


Genialita

30. července 2012 v 16:29 | ač |  Říkanky
Jsem víceméně geniální.
Pro někoho to není ideální,
ale pro mě je to optimální.

V dnešní době genialita
je naprostá rarita.
Tak si ji užívám dosyta.

Myslíte, že je to rouhání?
Že bych měla činit pokání?
Já vím, je to k naštvání.

Vezmu to jedním tahem,
nebojte - zas spadnu z oblak na zem.
Vždyť každý génius je taky blázen.

Tak mi to bláznovství přejte,
mé genialitě se klidně smějte
a aspoň malou naději mi dejte.

Zebra Amálka a pyžamo

24. července 2012 v 10:41 | ač |  Pohádky
Povím ti pohádku o zebře. Víš, jak vypadá zebra? Jako bílý kůň s černými pruhy. Znám jednu, jmenuje se Amálka, a ta pruhy nenosila pořád. Na noc je odkládala, aby si je nepomačkala, a oblékala si pohodlné pyžamo. Byla to trochu fintilka.

Celé dny stála před zrcadlem a prohlížela se. Kontrolovala, jestli si ráno správně natáhla pruhy, jestli má naleštěná kopyta, aby měla do hebka rozčesaný ocas a hřívu a aby měla dobře zastřiženou ofinu nad čelem. Taky dbala o své zdraví. Dvakrát denně si čistila zuby a kloktala, aby měla zvučný hlas. To kdyby se blížil lev nebo tygr a ona by měla varovat ostatní zvířata hlasitým zaržáním. Zapomněla jsem ti říct, že Amálka žije v Africe, kde není život tak jednoduchý a pohodlný jako v zoologické zahradě.


Za měsíc

23. července 2012 v 10:57 | ač |  Říkanky
Nohama kloužu po zamrzlé řece.
Tak přece.
Pro mě už nic,
prý za měsíc.

Padám a znovu se zvedám.
Nedám
nic znát.
To akorát!

Přelézám ledové kry s námahou.
Náhradou
mi slibuješ,
zas přijedeš.

Do studené vody se bořím,
nořím
své tělo,
tolik by tě chtělo.

Vyškrábu se na opuštěný břeh
jako sběh.
Pro mě už nic,
snad za měsíc.

Odpolední sen

23. července 2012 v 9:31 | ač |  Příběhy
Léto začalo horkem, před kterým se dalo jen těžko někam utéct. Schovávala jsem se před ním doma a snažila jsem se začíst do knížky. Najednou se obloha zatáhla a všechno zmlklo. Bylo zvláštní ticho, nezpívali ptáci a ani auta nejezdila. Klid. A na mě padla únava, jako by přes mě někdo přehodil začarovaný závoj a uspal mě. Hlava mi klesla na polštář, schoulila jsem se do klubíčka a usnula.

Zdál se mi zvláštní sen. Byla jsem princezna, kterou královský pár odvezl do sousedního království na zásnuby s arogantním princem. Na slavnostní audienci jsem k němu kráčela po dlouhém koberci, procházela jsem špalírem přihlížejících, kteří pozorně sledovali každý můj pohyb. Najednou mě něco napadlo, roztáhla jsem ruce a už jsem lehounce letěla povětřím. Prolétla jsem zámkem a velkým otevřeným oknem ven do parku. Kolem mě poletovali barevní ptáci, křídly třepotali motýli a já se dívala dolů na lidi na zemi a bylo mi úžasně. Netížily mě žádné starosti, necítila jsem strach ze zlého prince, ani z toho, co bude následovat. Byla jsem volná, svobodná.

Když mě létání omrzelo, slétla jsem zase na pevnou zem a usadila se do měkkého křesla. Kolem mě voněly květiny všech barev, tvarů i velikostí, stromy jemně kývaly větvemi a šuměly listy. Klikaté cesty sypané bílým pískem se narovnaly a uhladily. Po jedné z nich ke mně potichu přiběhlo mourovaté kotě, skočilo mi na klín a nechalo se hladit. Měla jsem pocit, že zvládnu úplně všechno a nikdo mě nedonutí udělat něco, co sama nechci.

Pak jsem se probudila. Ve vzduchu byl cítit osvobozující déšť, mraky se honily po obloze a na okno ťukaly kapky vody. Vedle mě ležel můj šedý kocour s měděnýma očima, packu položenou na mé ruce, hlavičku opřenou o rameno. Pootevřel oči, podíval se na mě, uvolněně vzdychl, ještě víc se ke mně přitiskl a zase usnul. Zakletý princ, čekající na vysvobození.

Andělé mezi námi

20. července 2012 v 9:26 | ač |  Příběhy
Potkala jsem ji na tržišti. V Praze. Na Uhelném trhu.

Asi dvacetiletá dívka, rozpuštěné přirozeně blonďaté vlasy a modré oči, ve tváři malinký úsměv. Šla, jako by ani nešla, plavně se pohybovala vzduchem dva centimetry nad zemí. Džíny a obyčejné bílé tričko, na nohou sandály. Kolem byla spousta lidí, jak to na trzích bývá, jí se ale nikdo ani nedotkl. Mimoděk jí uhýbali, na poslední chvíli se zastavili, nebo najednou změnili směr. Chodila mezi stánky a pozorně se dívala na ovoce a zeleninu, občas vzala něco do ruky, aby si to prohlédla zblízka. Zaujaly mě její krásně modelované štíhlé ruce a dlouhé prsty. Kdejaký sochař nebo malíř by si ji určitě vybral jako předlohu pro své umělecké dílo. Věci brala do rukou opatrně, s ohleduplností, snad aby je neponičila nebo nepomačkala je zase pokládala zpátky. Stála jsem kousek od ní a pozorovala jsem ji, jak pomalu prochází trhem. Občas pohodila hlavou a setřásla vlasy dozadu, nebo si prsty lehce upravila pramínek za uchem. Prošla kolem mě a já si nemohla pomoci, musela jsem se za ní pořád dívat. Najednou se zastavila, otočila se, podívala se mi do očí a usmála se. Měla jsem pocit, že jsme si v tu chvíli řekly všechno, co člověk může mít ve všech záhybech své duše. Trvalo to jen chviličku a jako kdyby uplynula nejméně hodina. Pak mi zmizela mezi lidmi, ale já ji viděla pořád. Na zádech měla velká bílá křídla, ze kterých sem tam odlétlo malé peříčko.

Myslím si, že jsou andělé mezi námi. Někteří jsou zvědaví, a tak se tváří jako my a na chvíli žijí jako lidé. Dívka, kterou jsem potkala, k nim určitě patřila. Zanechala ve mně stopu, kterou jen tak nějaký sníh ani písek nezavane. Připomněla mi něco, co jsem dávno věděla, ale v každodenním shonu jsem na to zapomněla. Snad je takových víc, kdo nám občas napoví.

Optimismus v dnešní době

17. července 2012 v 8:17 | ač |  Říkanky
Optimismus
v dnešní době?
Kravinismus,
říkám tobě.
Snad cynismus,
myslím sobě.
Optimismus?
Nově
možná kalkulismus.
Nebo také
populismus.
Pro to robě
pesimismus.

Optimismus
v dnešní době -
omylismus.

Krásné černobílé fotky

15. července 2012 v 9:55 | ač |  Vzpomínky
Mám ráda fotky. Člověk se na ně podívá a hned se přenese do jiného času, jiného světa, za jinými lidmi. Ještě raději mám černobílé fotky z doby, kdy jsem ještě nebyla, nebo jsem byla moc malá na to, abych si to pamatovala.

Tak třeba tu, kde můj děda mastí karty. Hráli tenkrát s kamarády taroky. U stolu sedí čtyři hráči a fotograf zachytil jednoho z nich, jak se se zdviženou rukou chystá bouchnout kartou o stůl. Asi bylo horko, protože někteří nemají košile a jsou jen v kalhotách. Vypadají soustředěně a spokojeně. Úplně cítím atmosféru toho pokoje.
Nebo tu, na které je můj táta zamlada. Tmavé husté vlasy sčesané dozadu, jak se to tenkrát nosilo. V kostičkované košili a v pletené vestě, ležérně rozepnuté. Má ruce v bok a tváří se jako imperátor. Což je v kontrastu s tím, že na hlavě má věneček a kolem krku dlouhý náhrdelník z pampelišek.
Na jiné fotografii je jako filmový herec. V obleku, rozepnutém flaušovém kabátě, kolem krku volně přehozenou kašmírovou šálu. Jednu ruku v kapse, ve druhé drží cigaretu. Stojí před velkým stromem někde v přírodě a dívá se do dálky. Štíhlý, uhrančivý frajer, dobře si vědomý sám sebe.
Další mou favoritkou je fotografie maminky, bylo jí asi sedmnáct. Usmívá se a dívá se do objektivu. Podle spousty sluníčka a jejího oblečení to vypadá, že je jaro. Stojí na nějaké cestě v parku. Jednu ruku má volně podél těla a druhou si na rameni přidržuje koťátko, které se jí hlavou tiskne ke tváři.
Nebo další fotka maminky ze zimní Divoké Šárky, zapadané sněhem. Asi šla před fotografem, on na ni zavolal, otočila se, a aby neztratila rovnováhu, jednou rukou jako křídlem mávla do prostoru. Něco se smíchem říká, představuji si, že to bylo něco jako "Ale jdi ty. Málem jsem uklouzla." Vypadá šťastně.
Pak ještě ta fotografie, kde je maminka s rozpuštěnými dlouhými vlasy, v květovaném župánku na lavičce v zahradě. Na odhalených dlouhých nohách jí sedím já, ani ne roční miminko, jen v bílé košilce a komeníčkem z kapesníku na hlavě. Zatímco já koukám, kde co lítá, maminka se dívá do objektivu. Se zvláštně krásným smutným úsměvem.

Nevím, jaká ta doba byla, znám ji jen z vyprávění. Na fotografiích to vypadá, že byla klidnější. Zřejmě se ale úplně stejně bude na staré fotky dívat moje dcera a bude si říkat, že za jejího dětství bylo všechno lepší a hezčí. Asi to tak je a má to tak být.

Jedna nebo dvě?

14. července 2012 v 13:12 | ač |  Legrácky
Nastoupila jsem do tramvaje a hledala volné místo, abych se posadila. Našla jsem příjemné ve stínu, navíc se zajímavou společností. Proti mě byl velmi pohledný tatínek v nejlepších letech a jeho malý syn. Evidentně jsem přisedla uprostřed jejich diskuse.

"Tati, já tomu pořád nerozumím. Jak může být babička a maminka jeden člověk?" ptal se ho klučina.
"No tvoje je to babička a moje je to maminka."
"A tomu právě nerozumím. Babička je přece babička a maminka je maminka. To nemůže být jen jedna paní."
"Ale jo. Moje maminka měla taky takového kluka, jako jsi ty. To jsem byl já. Jenomže jsem vyrostl, stejně jako ty vyrosteš, oženil jsem se a narodil se nám malý chlapeček. A to jsi ty. V tu chvíli se z mé maminky stala tvoje babička. Už tomu rozumíš?"
"NE. Nerozumím. Ona se jako proměnila? Jako v pohádce?"
"Ne, neproměnila, byla pořád stejná, ale z mé maminky se stala taky babička."
"Takže už to není tvoje maminka, ale babička, jako je ta moje?"
"Ne, ty to hrozně motáš. Je to pořád stejná osoba, jen já jí říkám maminko a ty babičko."
"Ale to je hrozné!"
"Proč? Moje maminka i tvoje babička je docela spokojená."
"No vidíš, teď jsi taky řekl dvě. Takže jsou dvě. Mám pravdu."
"Nemáš. To jsem jen tak řekl. Prostě to ber tak, že jde o jednu osobu, která má dvě jména. A co je hrozné? Ještě jsi mi to neřekl."
"Nooo, jestli je to pravda, že je to jedna paní, tak musí být každý večer strašně unavená, když je vlastně dvě."
"To máš pravdu, to je opravdu strašné. Tak až s ní zase budeme, tak jí pomůžeme, ano?"
"Tak jo. A tati, jak je to s dědečkem?"

To už jsem nevydržela a stejně jako lidé kolem mě jsem se začala smát. A přemýšlela jsem o tom, jak je dětský svět složitý i jednoduchý zároveň. Nakonec, ten malý kluk měl pravdu. Být maminkou i babičkou je opravdu náročné. Ještě že tatínek tomu kloučkovi neřekl, že každá paní může být i teta, švagrová, sestra nebo dokonce prababička. Z toho by se už asi tak snadno nevykroutil.

Tajemství Rousova skonu

11. července 2012 v 8:06 | ač |  Říkanky
Šel velký pes
šel přes náves.
Táhl si kost
a měl dost zlost.
Kost byla malá,
navíc ho stála
natržené ucho
a bolavé břicho.

Po návsi šel Rous,
velký pes ho kous.
Rázem měl po zlosti,
ale i po kosti.
Rous mu kost sebral,
zlého psa zahnal.
Polívku z ní uvařil,
pěkně si tím zavařil.

Dlouho pak stonal,
až nakonec skonal.
Krást se totiž nemá.
A ta psí tvář němá
měla vlastně kliku.
Velká slova díků
pronášel pes k Rousovi,
ten se to však nedozví.

To je celé tajemství,
o kterém každý ví.
Už to tajné není,
nic se nezmění.
Jen obyčejný skon,
žádný velký zlom.
Zazvonil zvonec
a to je konec.