Včelín

11. června 2012 v 14:54 | ač |  Vzpomínky
Dětství a dospívání jsem každé prázdniny trávila na Křivoklátě. Moji prapředkové tu kdysi koupili dům, který se stal jejich letním útočištěm, a tradici dodržovaly všechny další generace.
K domu patřila i zahrada, která sousedila s ostatními zahradami starousedlíků. Pokaždé, když jsme s mou sestrou objevovaly zdejší svět, oči nám často zabloudily přes plot k dřevěnému včelínu. Už dávno nesloužil svému účelu, o to byl pro nás tajemnější a zajímavější. Představovaly jsme si, co tam uvnitř je a jak to tam asi vypadá.
V létě roku 1968 jsme se skamarádily s Ivčou, sousedovou dcerou. Byla o čtyři roky starší, ale to nám vůbec nevadilo. Jednoho dne nás Ivča pozvala do včelínu. Byl jen pár metrů od našeho plotu, a přesto jsme tu byly jako v jiném světě. U stropu visely lustry s pestrobarevnými skleněnými ověsy, na pultech a skříňkách ležely dečky spletené ze skleněných korálků, na poličkách stála těžítka se zakletými květinami. Nic podobného jsme nikdy neviděly. Včelín se pro nás tři od té doby stal místem dětských her plných fantazie. Ale i symbolem nové reality.
Politickou situaci jsme moc nechápaly, ale jaro roku 1969 jsme vnímaly i my. Ve Švédsku se hrálo mistrovství světa v ledním hokeji. Československo vyhrálo nad SSSR 2:0 a pro tisíce lidí se stalo morálním vítězem nevyhlášené války. Nikdy mi v uších nepřestanou znít radostné výkřiky mého táty nad každým gólem a vzrušený hlas televizního komentátora, který nejčastěji jmenoval brankáře Dzurillu.
Když jsme pak v létě zase přijeli na prázdniny na Křivoklát, na včelínu u sousedů bylo bílou barvou velkým písmem napsáno "ČSSR - Ivan 2:0". Radost neměli jen v Praze, ale i v jiných místech naší země. Proč tomu tak bylo, jsem pochopila až mnohem později.
Po dlouhých letech musela dřevěná chatka ustoupit modernizaci sousedovy zahrady. Do včelína už si nikdo nechodil hrát, krásné skleněné věci z něho zmizely a popravdě řečeno už bylo nebezpečné vůbec chodit dovnitř. Stáří udělalo své.
Kdykoli mi ale zase zabloudí oči k sousedům, dodnes před sebou vidím ten velký neumělý nápis bílou barvou. Vzpomenu si na něj kdykoli, když se hraje hokej. Čekám, jestli se televizní komentátor nepřeřekne a v radostné euforii nezakřičí "Česká republika - Ivan 2:0".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pavlína Pavlína | 12. června 2012 v 20:29 | Reagovat

Já to věděla, fňuk, fňuk, že dojde na společné vzpomínky z dětství.Móóc hezký. Díky. :-)

2 Alena Čechová Alena Čechová | Web | 12. června 2012 v 23:05 | Reagovat

Rádo se stalo :-) Další budou následovat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama