Červen 2012

Kočkám je taky horko

30. června 2012 v 9:41 | ač |  Příběhy
Horko, horko, horko. Nastaly tropické dny, které nejsou v posledních letech ani v českých podmínkách ničím neobvyklým. Snažím se vždycky vymyslet fígl, jak si zpříjemnit pobyt v rozpáleném bytě v paneláku. Posledním počinem bylo zakoupení středně velkého větráku, který jsem umístila na skříňku. Roztočil křídla a rozhýbal stojatý horký vzduch v pokoji. Sice se moc neochladilo, ale alespoň jsem měla pocit, že je příjemněji.
Bylo tak horko, že i můj statečný kocour se potil ve svém hustém kožichu. Nevěřím tak úplně tomu, že má svoji chytrou termoregulaci, kterou si dokáže pomoci v extrémních podmínkách. A teplota přes 30 oC opravdu extrém je. Myslím si, že trpí stejně jako já. V každém případě je línější, víc spí a vyhledává místa v chladnějších koutech. Lehá si na břicho a natáhne packy, takže vypadá jako živá předložka.
Ale nový větrák, to bylo něco! Nejdřív si ho zvědavě prohlížel z uctivé dálky. Pak skočil na skříňku a vylezl až nahoru, na jeho úroveň. Hlavičkou pohyboval ve směru pohybu otáčejícího se ramene. Postupně se osměloval a plíživě, opatrně se blížil víc a víc. Nakonec si stoupl přímo před větrák, zapřel se tlapkami, aby ho silný proud vzduchu neodnesl, a čekal, až se k němu otočí. Zavřel oči, uši přiklopil k hlavě, čumáček bojovně vystrčil dopředu a nechal se ovanout. Chlupy mu vlály jako dlouhé vlasy ve větru. Stál, ani se nepohnul. Myslela jsem si, že ho ta jemně hučící věc vyleká, ale kdepak. Trpělivě čekal na další otočku, vydržel jich asi deset, a pak skočil na zem, jakoby nic. Zvítězil.
A pak že kočkám není horko.

Jména pro mého kocoura

28. června 2012 v 7:45 | ač |  Příběhy
Čeština je krásný a bohatý jazyk, díky kterému má můj kocourek spoustu různých jmen.
Tak v první řadě mu říkám jeho jménem - Matýsku. Když mě zlobí, je to Mates, pacholek, lump, potvora, zlobidlo, lotr, Lotrando, lotras ze staré cihelny, element, zvíře, pazdrát, kocouřisko, chlupáč, hajzlík, drápal a drapucha.
Dokáže být ale nesmírně mazlivý. Hebounkou tvářičkou se mi otírá o obličej, dělá mi berany duc, aby na sebe upozornil, místo pusinky se lehce dotkne vlhkým čumáčkem mého nosu. To je pak čičinka, čičina, číčoun, kočička, kocourek, kočinka, kulíšek, Cipísek, mazlík, mazel, požitkář, krasavec, krasaveček, prdelka, prdlavka, prďulka, tlapička, čumáček, ouško, miláček, milášek, pusinka, chundelka, klubíčko, brouček, broučínek, hodnej.
Když si hrajeme, je to lovec, silák, chytrolín, chytrák, šikulka, statečný kocour, dravec, tygr, tygřík a šelma. Papírové kuličky chytá s odhodláním světového hráče basketu. Za to si zaslouží pochvalu. Říkám mu sportovče, brankáři a olympioniku. Prochází se po bytě a zvědavě nakukuje do všech koutů, tlapkou si na všechno sáhne a všechno očichá - zvědavec, zvědulka, čenich, čmuchal a čmuchálek.
No tak schválně - který světový jazyk má tolik jmen pro toho, koho máte rádi? A to jsem určitě na některá zapomněla.

Metál pro Ivanku

27. června 2012 v 20:07 | ač |  Příběhy
Ivanka čekala druhé dítě, ale její Kája nechtěl o svatbě ani slyšet. Prý mu to tak vyhovuje, bojí se, že formalizace vztahu by jim uškodila. V práci toho měla až nad hlavu, měla dokonce převzít šéfovo místo. To by se ale musela vrátit z mateřské už po pár měsících. Malé Kačence se právě klubaly zoubky, a tak dávala svoji rozmrzelost patřičně najevo. Do toho všeho přijela na návštěvu maminka, která jí chtěla pomoci s domácností, ve skutečnosti spíš překážela a přidělávala další starosti. Přesto všechno byla Ivanka usměvavá a chodila s hlavou vztyčenou.
Jen to ráno jí nějak nebylo dobře. Vstala z postele celá rozlámaná a bolavá, rozcuchané vlasy rozhozené kolem hlavy, pomuchlané pyžamo vypadalo jako vypůjčené. Maminka se na ni káravě podívala.
"No Ivko, jak to vypadáš? Dej se dohromady."
"Jo, já vím, není mi dobře," chabě se bránila Ivanka.
"Aspoň zastrč to břicho."
"No mami...?"
"Jéžíííš, promiň, já zapomněla, že jsi vlastně těhotná," snažila se situaci napravit maminka.
Ivanka si řekla, že je nejvyšší čas s tím vším něco udělat. Večer řekla Kájovi, že svatba bude, ještě než se narodí jejich druhé děťátko, jinak ať si balí kufry. Maminku poslala domů, protože prý volal tatínek, že mu moc chybí. V práci se domluvila, že si bere pár dní volno a po porodu nastoupí nejdřív za rok. Jásali radostí a na všechno kývli. Nakonec i Kačenka se uklidnila, protože zoubek konečně vykoukl na svět.
Jestli si myslíte, že je můj příběh vymyšlený, bohužel se mýlíte. Podobných statečných Ivanek chodí po světě spousta. Ta moje patří k lidem kolem mě, které bezmezně obdivuji. Zasloužila by si metál. Až se zase budou posílat návrhy na hradní vyznamenání, napíšu o ní těm, kdo vybírají kandidáty. Můžete se přidat se svými Ivankami. Třeba to nevyjde, ale bude se o nich vědět. A to je dobře.

Čtvereček čokolády

26. června 2012 v 8:46 | ač |  Říkanky
Jen jeden čtvereček,
škemral ten tvoreček.
Malinký kousíček.

Umetu dvoreček,
umyju hrneček,
uviju věneček.
S grácií hereček
zatančím taneček,
několik koleček!
Donesu dáreček
za malý čtvereček,
loudil ten boreček.

Jen jeden čtvereček,
voňavý lísteček
té skvělé čokolády.

Ilustrované dospívání

25. června 2012 v 19:46 | ač |  Legrácky
Několik postřehů z ilustrovaného dospívání dětí mých kamarádek.
...
Štědrý večer, dárky jsou rozdány, všichni se usmívají a jsou k sobě laskaví. Osmnáctiletá Ivona se začíná oblékat a chystá se odejít ven.
"Ty někam jdeš?" ptá se jí udiveně maminka.
"Na meš."
"Kam???"
"No na meš, dolů do kostela," odpovídá podrážděně Ivona.
"Ty myslíš na mši do svatého Antoníčka. Aha," pokývá chápavě hlavou moje kamarádka a marně se brání úsměvu.
...
Jiná moje kamarádka se zlobila na dceru, že po sobě neumyje ani tu blbou vanu, když se vykoupe.
"No když vidíš, že je špinavá, máš ji po mě umýt a nerozčilovat se," odpověděla jí slečna s pobaveným úsměvem. Železná logika.
...
Johanka byla už druhý týden nemocná a nemohla se zbavit kašle. Mé kamarádce to opravdu dělalo těžkou hlavu. Ráno se jí ptala, jestli užívá léky, jak jí řekla paní doktorka.
"Jasně, neměj starost."
"Mám ti dát ještě jeden polštář pod hlavu? Třeba to bude lepší."
"Ne, to je v pohodě. Fakt, klidně jdi do práce."
Za chvíli tiše klaply dveře od bytu. Kamarádka měla chvíli pocit, že se jí to jen zdálo. Nezdálo. Za nějakou dobu se dveře zase otevřely, vešla Johanka a zároveň s ní nezaměnitelný pach cigaretového kouře.
"No snad jsi nebyla na chodbě kouřit?" rozčílila se kamarádka.
"Mně se pak líp kašle," odvětila Johanka.
"No tak to si piš, že se ti bude kašlat pořád líp."
...
Dospívající dcery někdy odmítají chodit na tělocvik. Trapárna. Podobnému pocitu propadla i Janina. Jenomže spousta zameškaných a neomluvených hodin přinesla své výsledky. Nebude klasifikovaná do té doby, dokud nenapíše náhradní práci. Nakonec se to její matce na třídní schůzce přeci jen doneslo.
"Můžeš mi vysvětlit, co to jako má znamenat?" ptala se Janiny po příchodu domů.
"Vždyť přece víš, že mi pohybové ani míčové hry nejdou."
"No a? Mně taky nešly a přesto jsem na tělocvik chodila. Jak vidíš, přežila jsem to."
"Ale víš, jak je to ponižující?" opáčila Janina tónem, ze kterého se dal vyčíst "oprávněný" hněv.
...
Dospívání není jednoduché.

Zakazuji si

20. června 2012 v 22:45 | ač |  Příběhy
Zakazuji si chodit do papírnictví a výtvarných potřeb. Pokaždé tam něco nakoupím a ani to nestačím spotřebovat. Jenomže ta vůně papíru a barev. Těch tajuplných krabiček s pestrými obrázky. Vyrovnané pastelky pěkně v řadě, různých velikostí a barevných škál. Tužky všech tvrdostí, na které si jen vzpomenete. Štětce umělé, s přírodním chlupem, ploché, kulaté, tlusté a tenké, malé i velké. Dva takové jsem si pořídila, jsou z veverčích chlupů a používám je na akvarely. Jsou tak hebké, že ani můj štětec na kosmetiku není jemnější.
A to už vůbec nemluvím o barvách a jejich druzích. Neovládla jsem se a pořídila si pěknou krabici se spoustou tub akvarelových barev. I když je budu mít možná celý svůj život, protože nemám tolik času, abych malovala často a stačila je vypotřebovat.
A papíry. Miluji ty s hrubší strukturou, kterou cítím konečky prstů. Štětec na nich zanechává nepravidelnou stopu, spíš jen napoví, co by na papíře mohlo být. Pokaždé, když takovou čtvrtku držím v ruce, napadají mě úžasné věci, které by se daly namalovat. Jenomže to neumím, protože jsem jen obyčejný amatér. Tak si alespoň maluji své obrázky a při jejich tvorbě sním krásné sny. Poslouchám hudbu, kterou mám ráda a raduji se ze života.
Obchůdky s výtvarnými potřebami jsou moje slabá stránka. Až mi budete chtít udělat radost, pořiďte mi vstupenku do takového krámku. Prodavač vyžene všechny zákazníky, zamkne za mnou a nechá mě, abych si všechno v klidu prohlédla a vybrala si to, co vůbec nepotřebuji.

Na cestu

20. června 2012 v 21:55 | ač |  Říkanky
Slibuji, že
dám ti úsměv na cestu
čistý a bílý jak nevěstu
dlouhý jak karavana od města ke městu

Doufám, že
dostanu polibek na oplátku
v krabičce s mašlí jako k svátku
nevyřčená slova v růži plátku

Kazisvět Kilián

20. června 2012 v 21:20 | ač |  Pohádky
Krásná kněžna Klaudie klimbala, kolem kvetly kosatce a kopretiny, kniha klesla kněžně do kapradí. Krajem se klidně kolébaly kučeravé koruny klenů. Klekání. Kola kočáru klepala o kamení, kakofonií kantilén k ní kráčel král Karel. Klaudie kultivovaně koukala, krepový klobouk kryl kudrnaté kněžniny kučery. Král klekl na kolena, klasickou krabičku s kovovým kroužkem a klenutým krystalem kladl kněžně na klín. Klaudie kulila kukadla. Konečně. Kouzelný Karel. Kdy? Kde?
Klenbovím klusal kůň a kritik Karla, kouzelník Kilián, krákal. "Králi Karle, krásná kněžna Klaudie kraluje v Kiliánově kraji." A koltem kosil krále. Kouř z koltu kroužil kolem, Karel klesl na koberec. Krůpěje krve kouzlily kruté květy na košili, křehká kněžna Klaudie klečela a křísila krále. Křivák kouzelník křičel: "Klaudie, kam koukáš? Koupej se v krajkách, komfortu a korálech, které koráby a konvoji kořistním!" Kamenná Klaudie kopla Kiliána: "Kazisvěte! Krutovládče! Kryso!" Kavalerie kněžny kanonádou klepla kouzelníka. Konec krutihlava.
Konec Klaudie i Karla. Kněžna kvapem kráčela do kláštera, krášlit knihy v knihovně, kolébat koťata a krmit kozy kleriků. Koncert kožešin, koláčů a křídlovek končí. Z kněžny kněžkou. Králi Karlovi kvete klokočí, které Klaudie každodenně kropí, a kouzelník Kilián se krčí v koutě jako kramářské koště.

Červi nebo rýže?

20. června 2012 v 14:40 | ač |  Vzpomínky
Období dospívání není jednoduché pro ty, kdo jím právě procházejí, ani pro jejich rodiče. V době, kdy se to složité období týkalo i mě, dávali v televizi katastrofický film s názvem Já jediná jsem přežila. Šlo o příběh, ve kterém došlo k havárii letadla. Přežila ji jen jedna mladá žena, která se sama prodírala tropickou džunglí s mnoha nástrahami. I přes utrpěné zranění se jí nakonec podařilo najít záchranu.
Zaujala mě scéna, kdy zjistí, že v ošklivé ráně se jí vylíhli bílí červi a snaží se je jednoho po druhém odstranit. Vypadali přesně jako rýže, kterou jsme měli druhý den k obědu.
"Tati, to vypadá jako ti červi včera, co?" Myslela jsem si, že jsem vtipná.
"Tak ty svůj oběd dojíš v kuchyni. Odchod!" zavelel mi nesmlouvavě táta.
Jeho reakce rozesmála moji o dva roky mladší sestru. Dospívání dostalo i ji.
"Vem si talíř a můžeš taky do kuchyně. Ještě někdo mi chce sdělit své dojmy ze včerejšího filmu?" ptal se táta.
To už jsme se sestrou obě vyprskly smíchy.
"Doufám, že nějakou dobu nebudeme mít rýži, maminko," řekl táta směrem ke své tchýni, která nám tehdy vyvařovala. "Nerad bych, aby děvčata měla jednou špatné vzpomínky na domov. A mně pár těch červů přidejte. Dneska se vám oběd opravdu povedl."
Elegantní lekce slušného chování. Na to byl můj táta vždycky machr.

Žlutí a červení broučci

20. června 2012 v 14:15 | ač |  Příběhy
Šla jsem po pražské Národní třídě a po protějším chodníku cupitaly čtyřleté školkové děti. Všechny měly na sobě žluté reflexní vestičky, takže jejich chumel vypadal jako zástup pohybujících se broučků, v čele a v závěru s velkými žlutými brouky. Ti dávali pozor, aby některý z malých tvorečků neporušil formaci a sestava se jim nerozpadla.
Vtom se proti nim vynořila další parta broučků, tentokrát s červenými reflexními vestičkami. Blížili se k sobě, švitořili a statečně drželi krok. Pak se potkali. Velcí brouci se na sebe usmáli a pozdravili se, malí broučci se zvědavě okukovali, jeden se dokonce osmělil a sáhl si na vestičku cizinců. Z toho jednou určitě něco bude. Možná nám roste nový lidový vůdce, nebo alespoň neohrožený popelář, možná módní návrhář - to pro ten zájem o vestičku.
Když se obě tlupy minuly, zvědavý brouček se za konkurencí ještě otočil a hlasitě vykřikl: "Pančelko, že máme hezčí vestičky? My jsme totiž lepší!"
Paní učitelka se nenechala vyvést z míry, věděla také, že ji kolemjdoucí poslouchají a čekají na její reakci: "Obě vestičky mají hezkou barvu, ale ta naše je blíž sluníčku."
Brouček i kolemjdoucí byli spokojení. Sluníčko je pro brouky velká autorita a nedostižný vzor. Žlutá vestička je proto malým vyznamenáním, na které se sluší být pyšný.